Ozubnicové lokomotivy řady 297
Ve Štýrsku mají Rakušané veliké naleziště ocelku, ze kterého již po desetiletí vozí rudu ozubnicovou dráhou mezi stanicemi Eisenerz a Vordernberg do blízkých oceláren v Donawitzu. Od roku 1891 jezdily na této trati ozubnicové lokomotivy pro smíšený provoz. Byly menší a obvykle vlak dopravovaly dvě — jedna vpředu a druhá vzadu. Když se během druhé světové války těžba rudy zvýšila, byly vyrobeny pro dráhu další dvě lokomotivy, dosud největší na světě. Kotel nových lokomotiv byl veliký. Rošt měřil 3,9 m2, výhřevná plocha byla 210,8 m2, přehřívač 72,5 m2 a tlak páry byl 1 600 kPa. Pro adhezní provoz měly lokomotivy vně dva válce s vrtáním válců 610 mm a se zdvihem pístů 520 mm. Šest spřažených dvojkolí mělo kola o průměru 1 030 mm. Tendrová lokomotiva měla hmotnost 125,5 t, z toho adhezní 98,5 t. Zásoba vody ve vodních vanách byla 9,2 m2 a uhlí 3,5 t. Když lokomotiva najížděla na ozubený hřeben, vpouštěl strojvedoucí zvláštním regulátorem do dvou válců ozubnicového stroje páru. Válce měly vrtání 400 mm, zdvih pístů 500 mm. Ozubnicový parní stroj měl válce šikmo mezi rámem a ve zvláštním celku čtyři ozubená kola o průměru 688 mm na dvou spřažených hřídelích. Lokomotiva dosahovala v adhezních úsecích největší rychlosti 30 km/h a na ozubených úsecích 25 km/h. Obě lokomotivy byly skutečnými obry. Každá z nich rychlostí 15 km/h dokázala na stoupání 71 ‰ sunout vlak o hmotnosti 300 t — odpovídalo to výkonu 1 410 kW. Jedna z těchto impozantních a přitom složitých ozubnicových lokomotiv zůstala vystavena jako památník dřívější techniky. V současné době se již několik let na ozubnicové dráze se sklony až 71 ‰ jezdí motorovými lokomotivami bez ozubnicového zařízení adhezně.