Egerberk
Hrad byl založen buď již koncem 13. či spíše na počátku 14. století. V 80. letech 14. století byl za Jindřicha Škopka z Dubé radikálně přestavěn. Po polovině 16. století si Bohuslav Šťastný z Lobkovic a Hasištejna založil pod hradem na pravém břehu Ohře zámek Felixburg a sešlý hrad byl postupně ponechán svému osudu.
Hrad Egerberk stával nad obcí Lestkovem na jižním břehu řeky Ohře naproti městu Klášterci nad Ohří, na Lestkovském zámeckém vrchu – asi 240 m nad hladinou řeky. Jeho jméno pochází z německého názvu Ohře.
Kdy a kým byl hrad Egerberk založen přesně nevíme, protože se z jeho nejstarší podoby ani v dodnes zachovaných zříceninách skoro nic nedochovalo. Také písemné zprávy o něm a o jeho držitelích jsou dlouho nejasné. Nejstarší doklady o jeho historii zejména neodpovídají jasně na otázku, zda jeho zakladateli byli Odolenovici z Chyší na Žluticku, kde se připomíná jejich předek Stibor už v r. 1192. Pokud jde o nesporné držitele tohoto hradu, kteří od něho odvozovali svůj původ i v písemnostech a kteří byli pravděpodobně i jeho zakladateli, jsou nejstarší doklady až z první poloviny 14. století – starší prameny, mluvící o pánech z Egerberku, jsou sporné a nepřesvědčivé (například Loserth). Prvním majitelem hradu, který se po něm nesporně psal, byl tedy až Vilém z Egerberku v r. 1317. Po něm se tak psal v r. 1322 i jeho mladší bratr Fricek z Chyší a Egerberku.
Vilém z Egerberku byl nejprve odpůrcem, potom ale přítelem krále Jana Lucemburského, kterého provázel na všech jeho výpravách. Fricek z Egerberku dostal v r. 1332 jako léno od krále některé osady na Žatecku, zejména Pětipsy, podle nichž se pak větev rodu, kterou založil, nazývala Pětipeští z Pětipes. Vilém mladší z Egerberku prodal někdy kolem r. 1350 hrad Egerberk Rumburkům, kteří přišli z Míšně. Kolem r. 1350 pak Egerberkové z naší historie mizí.
Šumburkové si už předtím postavili na druhém břehu řeky Ohře vlastní hrad, nazvaný podle jejich rodového jména Šumburk. Vedle něho drželi nedaleký Perštejn na Ohří, polovinu města Písečnice, Prunéřov a Mikulovice a dokonce i značné důchody z městské rychty a ze železných hamrů v Kadani. Později získali i další hrad v této oblasti, Hasištejn, a v r. 1384 prodali Egerberk pánům z Dubé.
Jak vypadal Egerberk ve své nejstarší podobě, tj. do doby, kdy se jeho majiteli stali páni z Dubé, nevíme. Zachované zříceniny pocházejí totiž takřka úplně až z doby jeho velké přestavby, podniknuté asi v l. 1385 – 1395 Jindřichem Škopkem z Dubé, jedním z předních členů rady krále Václava IV., podle vzoru některých hradů z doby Karla IV. a Václava IV., zejména Jenštejna, Kašperka a Radyně u Plzně. Proto musíme při popisu jeho někdejšího vzhledu vycházet z této přestavby, která znamenala již druhou fázi jeho stavby.
Půdorys hradu byl elipsovitý, v obvodu měl 280 m, jeho délka činila 42 m a šířka 15 m. Obklopoval jej vysoký val s hlubokým příkopem, přes který vedl padací most, jenž odděloval jeho obytnou část od vnějších hradních opevnění. Kolem jeho vnějšího obvodu se táhla asi 2 m silná zeď, která patřila k hlavním obranným zařízením. Vstupní cesta na hrad vedla od jihozápadu přes příkop a val a byla chráněna boční vysokou hradbou. Do vlastního hradního opevněného prostoru se vstupovalo druhou věžovou branou za příkopem. Odtud vedla napravo menší branka do parkánu.
Za branou se procházelo kolem pětiboké plné věže v hradební zdi do obytného jádra hradu a dále do vnitřního nádvoří, které na severu a jihu obklopovaly pevné zdi a k němuž na východě přiléhala velká hospodářská budova. Kromě hlavní brány sem vedla ještě malá výpadní branka s věžičkou v jižní zdi od vnějšího parkánu a tudy k předhradí a k hlavní bráně. Z obytných budov hradu se zachovala hlavně východní část, kdežto západní byla značně pozměněna několika přestavbami. Zdá se, že západní křídlo sloužilo především obraně a třípatrový obytný hradní palác byl ve východní části hradu. Nad jeho přízemím byl velký sál s větším oknem do nádvoří, kam se vstupovalo z dřevěné pavlače, ve druhém poschodí byly dvě místnosti, oddělené tenkou vnitřní zdí, z nichž menší nad průjezdem byla patrně ložnicí. Zde byla tři okna – velké okno do nádvoří bylo vybaveno sedátky. V jižní stěně byl arkýř, kde snad býval záchod (prevet). Do druhé, větší místnosti se vcházelo z pavlače a na její východní straně byla kaple v arkýři, oddělená vstupním obloukem, s křížovou klenbou bez svorníků. Ve třetím patře byl pouze jediný velký sál s lomenými sedátkovými okny.
Po této velké přestavbě za pánů z Dubé získal hrad v l. 1411 až 1412 Mikuláš Augustinův z Prahy, nejvyšší písař zemský (r. 1416), který se zasloužil o vydání Dekretu kutnohorského (1409), jenž zajistil Čechům většinu na pražské univerzitě.
Na začátku husitských válek držel Egerberk Wend z Ilburka, důvěrník krále Zikmunda a nepřítel husitů, který byl Zikmundovým zástavním věřitelem. Poprvné se zde připomíná r. 1422. R. 1430 mu Zikmund propůjčil hrady Egerberk a Sonnenwalde jako královské léno. Wend z Ilburku zde však vládl jen do r. 1443, kdy mezi ním a jeho věřitelem Vilémem ze Šumburka vznikly velké spory a drobná válka. Kadaňští měšťané sice mezi nimi sjednali čtrnáctidenní příměří, ale i to bylo ještě před uplynutím přerušeno. Wend byl z Egerberka vylákán do sousední vsi (Lestkova?), kde mu nabízeli ke koupi dobytek a odkud se pak šel do své lázně vykoupat. Tam jej doprovázela i větší část jeho egerberské hradní posádky. Toho využil Vilém ze Šumburka k tomu, aby Egerberk bez boje obsadil. Když se o tom Wend dověděl, pokusil se dostat svůj hrad zpět, ale při ústupu se chtěl spustit po síti na zajíce do příkopu a těžce se zranil. Jakýsi sedlák jej vydal Vilémovi ze Šumburka, který jej na dobytém Egerberku dal později umučit v hladomorně. Celá záležitost se projednávala před dvorským lenním soudem až po více než třiceti letech (1487) při sporu mezi pozdějšími majiteli Egerberka a jeho panství.
To už Egerberk dávno nepatřil Vilému ze Šumburka, který zemřel r. 1450. Po něm se dostal koupí od Ilburků do rukou někdejšího husitského vojevůdce Jakoubka z Vřesovic, který byl stejně jako Vilém ze Šumburka spojencem Jiřího z Poděbrad a vládl na Andělské Hoře, ve Žluticích, Toužimi, Ostrově aj. Po dlouhých sporech a soudech s ním a s Rumburky se Ilburkům podařilo po r. 1455 Egerberk konečně zase znovu získat, ale v r. 1460 jej Botho z Ilburku postoupil svým věřitelům, Fictumům, majitelům sousedního Klášterce nad Ohří.
Fictumům patřil Egerberk až do r. 1557, kdy ho od nich získal Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic. Egerberské panství bylo do té doby královským lénem, ale Lobkovicové dosáhli jeho přeměny na svůj svobodný a dědičný majetek.
R. 1591 prodali Lobkovicové Egerberk Štampachům. Těm však bylo panství po Bílé hoře zkonfiskováno a r. 1623 je koupili Thunové, kteří patřili k přísně katolické pobělohorské šlechtě. Egerberk už dávno předtím nebyl hlavní rodovou rezidencí, protože Štampachové a jejich dědicové měli svá hlavní sídla v Klášterci nad Ohří a na jiných místech. Thunové ponechávali hrad natrvalo neosídlený, takže časem zchátral a stal se zříceninou.
Dnes jsou poměrně nejhůře zachovány hospodářské budovy na jižním okraji hradního prostoru a jeho vnější ohrazení, táhnoucí se obloukem kolem hlavní vnitřní části. Z těchto objektů dnes zbývají již jen hromady kamení a nevelké souvislejší zbytky zdí. Naproti tomu jsou dobře patrny hradní valy a příkopy. Z vnějších opevnění se zachovaly poměrně velké zbytky vstupní věže v západní části hradního prostoru. Z východního předhradí a opevnění dnes již mnoho nezbylo.
Vcelku nejlépe je naproti tomu zachována hlavní, vnitřní část hradu s hradním palácem, z něhož však také zbyly již jen trosky, s nádvořím a jeho západním obloukovitým zakončením. Vedle někdejší vnitřní hradní brány je čtvercové věžovité obytné stavení, které bývalo vlastním hradním palácem, rozdělené příčnou zdí na dvě místnosti. Z třetího patra se zachovala jen část obvodových zdí. Lze zde rozeznat větší počet oken nebo dveřních otvorů, mezi nimi jedno krásné gotické okno, rozdělené obloukovitou příčkou na dvě stejně velká klenební pole. Patří k nejcennějším zbytkům egerberské hradní architektury. Severní a jižní strana, které tvoří ohrazení vnitřního hradního nádvoří, jsou na několika místech porušeny, při jižní stěně se zachovaly zbytky pětiboké věžičky, snad jednoho z arkýřů. Vnitřní nádvoří směrem k západu stoupá a je stejně jako hradní příkop proti původní úrovni zvýšeno pozůstatky zříceného zdiva. Prostor vnitřního hradu je uzavřen na západě dodnes dochovanou mohutnou zdí, proraženou třemi obdélnými okny.
Hrad byl založen na přelomu 13. a 14. století Vilémem z Egerberka. Dnes jsou zachovány zbytky příkopů, valů, hradeb, brány, paláců a hospodářských budov. Zřícenina leží na pravém břehu řeky Ohře asi 3 km od Klášterce nad Ohří. Dostanete se k ní po červené turistické značce z lázeňského areálu nebo z obce Rašovice. Informační tabule vám představí, co sami můžete projít a prozkoumat. Hradní zříceniny jsou volně přístupné.