Návarov

Návarov


Původně gotický hrad ze 14. století. Během husitských válek stála jeho osádka na straně Zikmunda. Obležen a dobyt r. 1469 královským vojskem, r. 1643 Švédy. Rozhodnutím císaře r. 1644 zbořen. Dochovány zříceniny budov a hradeb, valy a příkopy. Po zboření hradu byl z jeho kamenů vystavěn nedaleký zámek
Hrad Návarov stával vysoko nad soutokem potoka Zlatníka s říčkou Kamenicí a býval středem rozsáhlého panství, které sahalo hluboko do nitra Jizerských hor. Dochované zbytky hradu dovolují celkem bezpečně rekonstruovat jeho někdejší rozsah. Přístup k němu byl možný jen z jižní strany šíjí, vedoucí na vlastní skalní ostroh a prokopanou třemi příkopy. Za prvním příkopem a hradbou s dvěma baštami se vcházelo do předhradí, z jehož budov se nedochovaly již žádné zbytky. Za předhradím byl přístup do hradního areálu chráněn příkopem, valem a opět příkopem; vlastní hrad stál na mohutném skalním ostrohu, spadajícím takřka svisle dolů ke Kamenici. Stavitel hradu měl k dispozici plochu obdélníkového půdorysu, na jejíž západní polovině postavil hradní palác, zatímco na východní zbylo ještě dost místa pro jiné budovy na nádvoří. Kromě trosek zdí a stop po sklepeních se z hradu nic nezachovalo. Síla zdiva i výhodná poloha řadily Návarov k nejbezpečnějším hradům této oblasti, takže si podržel svůj význam jako pevnost až do poloviny 17. století. Jakými stavebními proměnami a úpravami během své existence prošel, nelze dnes pro nedostatek písemných dokladů již zjistit. Ani dochované zříceniny nedovolují usuzovat na rozsah a charakter případných změn v době pozdně gotické a renesanční. Počátky hradu Návarova lze klást nejspíše do první poloviny 14. století, možná již do konce století předcházejícího. Stejně nejistá jako doba vzniku hradu je i osoba jeho zakladatele. Jméno Návarov se sice objevuje v r. 1365 jako přezdívka Heřmana z Heřmanic, ale teprve k r. 1380 se dovídáme, že hrad patřil Jindřichu z Valdštejna. Vzhledem k tomu, že rozlehlé podhůří Jizerských hor a Krkonoš náleželo ve 14. století valdštejnskému rodu, je možno vyslovit domněnku, že zakladatelem hradu byl jeden z jeho členů. Valdštejnská država se však rychle drobila a její části přecházely do rukou jiných rodů. Majitelem Návarova se stal asi r. 1397 oblíbený dvořan krále Václava IV. Jan Čúch ze Zásady. V r. 1384 se jako pán na Lobkovicích dostal do konfliktu s arcibiskupem Janem z Jenštejna pro nově postavené jezy na Labi a spor vyvrcholil vypleněním arcibiskupových statků. Jan z Jenštejna Čúchovi nezapomněl jeho podíl na svém pokoření a vznesl proti němu a dalším královým milcům v r. 1392 žalobu. Pevné postavení Čúchovo v družině králově však neohrozil. Jeho syn Petr již tak významnou osobností nebyl. V době husitské zůstal věrný katolické víře, avšak ve válečných časech utrpěl hodně škod, zadlužil se a Návarov ztratil. Teprve ve 40. letech 15. století se s pomocí Jiřího z Poděbrad opět ujal svého hradu. Petrova dcera Johana však pro značné zadlužení nakonec postoupila Návarov i některé další statky opět Jiřímu z Poděbrad. Jiří z Poděbrad neměl zájem o rozšíření své rodové državy v této podhorské oblasti, a proto ještě v r. 1452 prodal návarovské panství, k němuž patřilo poříčí Kamenice a území v nitru Jizerských hor, kde se později ustálila hranice mezi frýdlantským a návarovským panstvím, Mikuláši Zajíci z Házmburka. Jím vstoupil do dějin Návarova významný panský rod, jehož postavení v politickém životě země vyvrcholilo právě za Jiřího z Poděbrad. Příslušnost Mikulášova syna Jana Zajíce z Házmburka k opoziční panské zelenohorské jednotě a jeho aktivní vystoupení proti Jiřímu se staly málem osudnými i Návarovu. V odvetu za Janovo počínání a spojení s nepřítelem oblehlo v srpnu 1469 jeho severočeské hrady Kost, Hrubou Skálu, Trosky a Návarov královské vojsko. Před dobytím je mohla zachránit jen cizí pomoc. Ta skutečně táhla z Lužice a Slezska a dorazila až na blízkou Kopaninu. Zde, na základě zprávy, že se Hrubá Skála vzdala a že se blíží české vojsko, se lužickoslezské oddíly obrátily a daly na spěšný ústup. Odkázána sama na sebe a bez naděje na vymanění, vzdala se návarovská posádka o několik dní později obléhatelům. Válečné nebezpečí tím na dlouhou dobu pro Návarov skončilo, nastalo však půlstoletí neustálých změn držitelů panství. Ačkoliv Jan Zajíc z Házmburka prodal v r. 1474 Návarov Alšovi ze Šanova, došlo k dlouhým sporům mezi novým majitelem a Heimanem Krušinou z Lichtenburka, který hrad držel ještě v r. 1488. Teprve o rok později byl jeho majitelem pán z Tanfeldu, jenž prodal hrad v r. 1492 Hanušovi z Elsnic. V r. 1502 vlastnil Návarov Jan starší ze Šumburka a během dalších 10 let se tu vystřídali Alexandr z Laisneku (1505), Jan a Bernard z Valdštejna (1508) a Jan z Boskovic (1511). V r. 1515 koupil návarovské panství Zikmund Smiřický ze Smiřic a po více než 100 let bylo pak součástí komplexu smiřických držav, které tehdy prožívaly období hospodářského rozkvětu. Podle zprávy sepsané v r. 1542 v souvislosti se sporem Zikmunda Smiřického s Jáchymem II. z Biberštejna na Frýdlantě tvořily severní hranice návarovského panství horské hřebeny nad prameny Jizery a Smědé. Celá oblast odtud dolů a na jih až do Pojizeří patřila tehdy k Návarovu. Velké bohatství lesů poskytovalo dostatek dřeva i surovin pro počínající sklářskou výrobu například v Rejdicích (1577). Pod vládou dalších členů rodu Smiřických – Jindřicha (+ 1569), Zikmunda (+ 1608) a Albrechta (+ 1618) – prožívalo návarovské panství léta hospodářské prosperity. Ta nepřestala ani na počátku vlády Albrechta z Valdštejna, jenž se stal majitelem Návarova po konfiskaci smiřických statků v r. 1622. Valdštejn začlenil návarovské panství do svého vévodství frýdlantského, postoupil je však v r. 1627 jako léno vdově po Petru Antonínu de Lamotte a z Frintroppu. Gertruda Lamottová, která byla i majitelkou lenních statků Poustka a Boleslav na Frýdlantsku, zaplatila za hrad Návarov a vesnice Slanový, Loužnici, Bratříkov, Zásadu, Roztoky u Semil, Držkov, Helkovice, Plavy, Škodějov, Zlatou Olešnici, Horskou Kamenici, Jílové, Bohdalovice, Vlastiboř, Jesenný, Lhotku a Bohuňovsko 30 tis. zlatých. S rodinou Gertrudy Lamottové je spjata snad nejhorší doba, kterou Návarovsko zažilo. Tvrdá protireformační opatření a válečné události způsobily značný úbytek obyvatel a nesmírné zatížení daňovými a kontribučními povinnostmi. V r. 1643 oblehli Švédové Návarov a přes hrdinný odpor, který jim kladl Vincenc de Lakotte, se hradu zmocnili. Teprve na začátku příštího roku se podařilo císařskému vojsku hrad znovu obsadit. Aby se nestal opět opěrným bodem nepřátel, nařídili místodržící v Praze r. 1644, aby byly hradní stavby a opevnění zbořeny. Jejich rozkaz byl ještě v témže roce vykonán. V této době byl Návarov zřejmě již dosti zpustlý. Neklidné válečné časy, střídání vojenských posádek nutily k tomu, věnovat pozornost spíše opevňovacím pracím než honosnosti šlechtického obydlí. Proto sídlili majitelé panství raději v panském domě při hospodářském dvoře v Jesenném. Destrukcí Návarova tedy neutrpěli žádnou zvláštní škodu, naopak ušetřili výdaje na vydržování císařské posádky, která byla po odchodu Švédů na hrad umístěna. Zdivo pobořeného hradu poskytlo nadto dostatek materiálu ke stavbě nedalekého zámku.

Pověst O původu jména Navarov
Hrabě Frýdlantský, pán rozsáhlých území na severu Čech, zavolal k sobě dceru Ludmilu a oznámil jí zprávu, která právě došla na hrad: „Zítra, má milá dcero, zavítá k nám mladý, urozený rytíř, jemuž jsem se rozhodl dáti tě za manželku. Jeho rod patří k nejstarším a nejpřednějším, jeho bohatství převyšuje naše, takže budeš po jeho boku dokonale šťastna. Zařiď vše, čeho třeba, aby byl náležitě uvítán!“ „Otče, otče,“ zvolala dcera chvějícím se hlasem a chystala se otci cosi vyjeviti, avšak v tu chvíli ji zachvátil usedavý pláč, takže nemohla větu doříci. V rozpacích vyběhla z otcovy komnaty a vklouzla do ložnice, aby se tam v skrytu vyplakala. Uvědomila si, že nastala těžká, osudná chvíle jejího života, které se tolik, tolik bála. Již několikráte prohodil před ní otec, že je čas, aby si vybrala některého ze ženichů, kteří se o ni ucházejí. Dovedla vždy podobnou řeč zamluviti a nerozhodla se pro žádného, neboť její srdce si již zvolilo. Byl to panoš Jindřich, osiřelý syn zchudlého šlechtice, který si získal její lásku. Již jako malý hoch vstoupil do služeb jejího otce a stal se jí milým, věrným druhem. I nyní neměli před sebou žádného tajemství a stejně oba čekali v rozechvění, jak se rozuzlí jejich poměr, jak rozhodne osud o jejich budoucnosti. Se srdcem tlukoucím úzkostí pospíšila Ludmila k Jindřichovi, aby mu sdělila, jaké jim hrozí nebezpečí. A ku podivu, Jindřich uslyšev tu zprávu nijak se nezalekl. Naopak, tváře mu vzplanuly a oči se zaleskly smělým odhodláním. „Liduško,“ zašeptal vroucně, „přichystej se ihned na cestu. Vezmi s sebou něco jídla a svoje šperky, které nám budou dobrými služebníky, a vyjdi nenápadně z hradu. Pusť se směrem k polední straně, kde se tmí borový les, na jehož kraji se zdvíhá za hradbou křovin nevysoká skalka. Tam se skryj a čekej na mne, neboť i já se vytratím z hradu, jakmile se slunce skloní za hory. Odejdeme spolu v místa, která jsou jenom mně známa, kam, bohdá, nikdy cizí člověk nezabloudí. Viď, že nezradíš sliby, které jsme si dali, že se mnou prchneš do světa?“ Ludmila nepomyslila v té chvíli na obtíže cesty a na strádání, které ji čeká, neboť byla pro svou lásku schopna každé oběti. Podala Jindřichovi ruku, řekla odevzdaně: „Půjdu!“ Když se hrabě Frýdlantský druhého dne zrána probudil, zavolal do komnaty, v níž spával panoš Jindřich: „Kde jsi zůstal, Jindřichu? Což nevíš, že si dnes musíme pospíšiti, ježto nás navštíví vzácní, urození hosté?“ Panoš však ani na toto zavolání nepřispěchal k svému pánu, aby mu pomáhal při oblékání, jak bylo jeho denním úkolem. Jizba byla prázdná, lůžko netknuté. I vstal hrabě, oblékl se sám a mrzutě vstoupil do tabulnice, kde ho už obyčejně očekávala snídaně. Leč i tady bylo dnes vše v nepořádku a služebnictvo chodilo jako bez ducha. I nezdržel se hrabě déle a počal hromovati: „U čerta, co se to dnes děje na mém hradě? Což jste snad všichni probděli noc při nestřídmé pitce?“ Tu vešla do tabulnice jeho příbuzná, která se po smrti jeho ženy stala pěstounkou Ludmilinou. „Urozený pane,“ pravila třesoucím se hlasem, „máme pro vás zlou novinu… Liduška se ztratila, není nikde v hradu. Zmizela tajně a s ní i její šperky. Ach, nedej Bože, aby se jí byl snad někdo zmocnil násilím a unesl ji někam v loupežnickou skrýši!“ Sotvaže dořekla, vstoupil do jizby zasmušilý vrátný. „Milostivý pane, přináším neveselou zprávu. Včera večer vyšel si pan Jindřich z hradu, do té chvíle se však nevrátil. Snad by bylo záhodno vyslati do okolí posly, aby pátrali, zdali ho nepotkala zlá, osudná nehoda.“ Hrabě se zamyslil nad oběma novinami a pojednou vyskočil a očima hněvivě blýskl: „Sedlejte mi koně! A co nejrychleji! Potměšilý panoš pocítí, co znamená odlouditi dceru Frýdlantskému!“ Jako bouře se vyřítil z hradu, křížem krážem projel širé okolí, dal prohledati každý lesní kout, leč uprchlíků nedostihl. Zmizeli, jako by je země byla pohltila. I rozryl si rytíř zoufalstvím tváře a zármutkem a hněvem zešedivěl. Uplynulo několik let a na hrad hraběte Frýdlantského nedošla nejmenší zpráva o tom, co se stalo s Ludmilou a Jindřichem. Hrabě se domníval, že sešli se světa dobrovolnou smrtí. Aby zapudil zasmušilé myšlenky, jež mu nedopřály poklidu, podnikal daleké vycházky po krajině. Nejraději bloudíval širými lesy, kde věčný klid a mír léčil jako balzám jeho chorou duši. Jednou zašel do hustých, nekonečných lesů tak hluboko, že ztratil směr a nemohl najíti zpáteční cestu. Dlouho bloudil a chodil kolem dokola, až se konečně pustil jedním směrem doufaje, že se mu snad přece podaří vyjíti z temného bludiště lesů. Tu ho však překvapila tma, pro niž nemohl kupředu, a zachvátila ho i únava, takže musel v lese přenocovati. Dobře by se mu spalo na hebkém mechu, avšak podle stop poznal, že jsou v lese vlci. Měl sice s sebou meč i lovecký oštěp, avšak byla obava, že ho vlci ve spánku přepadnou a rozsápají. Proto se zastavil pod starým, košatým dubem, vylezl do jeho koruny a upravil si jednoduché lůžko na rozsoše mocných větví. Šťastně přečkal noc, a když se rozbřesklo, spatřil k svému úžasu, že se dub rozkládá na okraji hluboké rokliny a že včera chybělo jen několik kroků, aby byl našel hroznou, nečekanou smrt. Z rokliny vystupovala pára, na jejím dně šuměla voda horského potoka. Na druhé straně čněla mocná skála a na ní strměl malý, hezký hrad. Hrabě se zaradoval, že se tak šťastně končí jeho dobrodružství. Rozhodl se, že sestoupí do rokliny, přebrodí potok a vejde do hradu vyptati se na další cestu a požádati o trochu jídla, neboť byl již velice hladov. Překvapilo ho, že je hradní brána otevřena, že vládne ticho na nádvoří zarostlém trávou, že nikde není viděti stráže aniž koho z hradní čeledi, jako by to byl hrad opuštěný, ponechaný svému osudu. A přece tady kdosi zůstává! Z palácového komína stoupá dým, z okna se valí pára. Obrátil kroky tím směrem, vešel do světnice prostě zařízené a pozdravil zdvořile paní domu. Stála u krbu, kde se cosi vařilo v očouzeném hrnku, držela v náručí malé, baculaté děcko. Zahleděl se do jejích tváří, poznal rázem, že je to Ludmila, jeho ztracená dcera. Zachvěl se radostným vzrušením, nedal se však poznati a vznesl k ní temným hlasem prosbu: „Odpusťte, paní vzácná, cizinci, který v lesích zbloudil, že se osmělil vejíti pod váš krov, aby poprosil o trochu jídla.“ Paní se usmála, utišila dítě, jež – nejsouc lidem zvyklé – dalo se do pláče, a odpověděla skromně: „Buďtež k nám vítán, ctihodný starče! Ráda vyhovím vaší prosbě, přijmete-li zavděk to, co právě vařím. Jsme lidé chudobní.“ Připravila misku, nandala na ni z hrnku horní vrstvu hrachu, která se právě navařila, omastila ji a postavila před cizince. „Doufám, že se zatím spokojíte návarou, na níž si náš synek tak rád pochutnává. Donese-li muž nějaký úlovek z lesa, budu vás moci lépe pohostiti.“ Sotvaže dořekla, ozvaly se na záspi kroky a její muž, Jindřich, stanul na prahu. V tu chvíli pojal hraběte strašlivý hněv proti únosci jeho dcery. Vykročil proti němu, tasil meč a vzkřikl na něho: „Konečně jsem tě dopadl, ty lupiči mého dítěte, a na místě s tebou budu účtovati!“ Ludmila poznala otce a leknutím padla do mdloby. Jindřich, nedbaje rozlíceného starce, počal ji křísiti. Děcko se dalo do usedavého pláče. Vnoučkův nářek dojal starce tak, že jeho hněv rázem pominul. Usmál se na dítě, počal je konejšiti. A když se dcera probrala z mdloby a ovinula paže kolem jeho šíje, tu ji přitiskl vroucně k hrudi, smířil se s ní a odpustil také Jindřichovi. V pohnutí vyslechl jejich vyprávění o tom, jak bloudili světem a strádali, jak si konečně za šperky koupili tyto lesy a vystavěli si tady hrad. K štěstí jejich, jež jim tu pak zkvetlo, chybělo jen odpuštění otcovo a požehnání… Dojat v hloubi duše a šťasten, že našel dceru živou a sní i hezkého, čiperného vnoučka, koupil jim hrabě v sousedství lesů pole a louky s dvory a vesnicemi a dal jim tu vystavěti nový, krásný hrad. Na památku toho, že tu byl pohoštěn návarou, nazván byl hrad ten Návarov.

Najdete zde zachovalý hlavní palác se zdí a vstupními dveřmi, zbytky menší budovy na severní straně centra hradu a sklepení s původním vstupem. Dále podél hradu ochranné mohutné předsunuté hradby, které oddělují centrum hradu příkopem. Z hradeb budete mít výhled na údolí říčky Kamenice. Probíhají zde archeologické průzkumy a zároveň menší úpravy jako fixování zdí hradu. Konec hradu znamenalo období 30 leté války.

var locs = [ ['Návarov',50.6822461,15.3223742,1,'http://katalpa.cz/atlas/detail/hrady/']]; 750.682246115.3223742



Comments