Lichnice

Lichnice


Zřícenina ranně gotického hradu založeného ve 13. stol. jako královský v místech hradiště Světlík. Od r. 1261 majetek Smila z Ronova. V 15. stol. rozšířen, často obléhán a dobyt. V 16. stol. za Trčků přestavěn. Po požáru v roce 1610 opuštěn a po třicetileté válce pobořen, po r. 1700 zříceninou.
Zřícenina hradu na okraji Železných hor. Předchůdcem hradu Lichnice bylo hradiště, které ve 2. pol. 12. st. vybudoval na velmi výhodném místě nazývaném Světlík, předek rodu Ronovců Smil. Podle tohoto místa získal Smil přídomek Světlík (Světlický). O Smilovi hovoří Dalimilova kronika jako o příteli Přemysla Otakara I. s nímž pobýval v letech 1193 – 1197 ve vyhnanství v Sasku. Když se v roce 1197 stal Přemysl Otakar I. králem, získal Smil a jeho synové Jindřich a Častolov úřady v Žitavsku a Budišínsku a rozsáhlé majetky v severních Čechách. V polovině 13. st. Jindřichův syn Smil vybudoval na místě hradiště kamenný hrad a pojmenoval ho tehdy módním německým názvem Lichtenburk – což je vlastně česky Světlice. Z německého Lichtenburk se časem vyvinul český název Lichnice. Smil byl první, kdo použil jméno z Lichtenburka. Patřil k předním mužům království. S Přemyslem Otakarem II. se účastnil bitvy u Kressenbrunnu. Za jeho panováni začala kolonizace území od Železných Hor až k česko-moravské hranici. Po Smilově smrti – 1269 – převzali jeho rozsáhlé panství synové Hynek, Smil, Oldřich a Reimund. Lichnice připadla Oldřichovi z Lichtenburka, který zemřel 1316. Jeho syn Jindřich směnil Lichnici s Janem Lucemburským za Litické panství. Lichnice se stala královským hradem, který spravoval purkrabí. Prvním zde byl nejvyšší písař Štěpán z Tetova, který hrad získal do zástavy. 1333 ho Karel IV. vykoupil. Brzy nato ale byla znovu zastavena pánům z Lipé. Při dělení rozsáhlého majetku tohoto rodu v roce 1346 připadla Lichnice Jindřichovi mladšímu z Lipé. 1350 Karel IV. znovu hrad vyplatil a zařadil mezi královské hrady. 1370 zde Karel IV. i delší dobu pobýval. 1394 ho získal Štěpán z Opočna, kterého v roce 1397 zavraždil na Karlštejně opolský kníže Hanuš. Na počátku 15. st. podnikal z Lichnice loupeživé výpady do okolí Ješek z Trojonic. 1410 ho král Václav IV. vykoupil a svěřil purkrabímu Oneši z Mělkovic. Za královny vdovy Žofie byl na hradě purkrabím Petr z Chlumu a to až do roku 1421. V tomto roce oblehli hrad Lichnici Pražané a Petr z Chlumu hrad bez boje vydal. Lichnici získal Hynek Krušina z Lichtenburka. V roce 1422 postoupil Lichnici Janovi Městeckému z Opočna. Lichnická posádka vedená Petrem Liškou přepadala a vraždila protivníky Zikmunda na Čáslavsku. Proto v roce 1428 východočeští sirotci hrad oblehli. Obléhání skončilo na podzim 1429, kdy Jan Městecký hrad vydal a slíbil, že přejde k sirotkům. Husitským hejtmanem se stal Jan Hertvík z Rašínova. Jan Hertvík držel hrad až do roku 1458, kdy ho vyplatil Jiří z Poděbrad. V únoru 1469 se hrad a jeho posádka aktivně podíleli na odražení útoku uherského krále Matyáše Korvína. 1470 se Lichnice lstí zmocnil odpůrce Jiřího z Poděbrad Vít ze Rzavého, kterého odtud vyhnal v roce 1473 Jan Jence z Janovic. Po Jiříkově vdově Johance zdědil Lichnici její syn Jindřich a potom jeho strýc Lev z Rožmitálu. 1476 hrad získal do zástavy Vilém Tetour z Tetova. 1490 Lichnici vykoupil král Vladislav II. a daroval ho svému stoupenci Mikuláši mladšímu Trčkovi z Lípy (+ 1516). Mikuláš byl bezdětný a proto panství odkázal své tetě Johance. Johanka vše odkázala svým synům Zdeňkovi, Janovi, Jindřichovi, Vilémovi a Mikulášovi Trčkům z Lípy. Ti si 1533 rodové majetky rozdělili a Lichnici získal Zdeněk Trčka. Ten však už 1534 postoupil své statky Janu staršímu Trčkovi. Od něho získal panství v roce 1539 majitel Opočna Jan mladší Trčka. Po jeho smrti 1549 připadli jeho strýci Vilémovi Trčkovi. Ten se ale značně zadlužil a byl nucen rozprodat část rodového majetku. Lichnici koupil poručník bratrů Albrechta a Václava Robmhápových, sirotků po Zikmundovi Robmhápovi ze Suché. Ti se ujali svého majetku v roce 1557, když dosáhli plnoletosti. V roce 1637 převzal Lichnici od Robmhápů císař Ferdinand II. a umístil na hradě vojenskou posádku. V roce 1646 se Švédům podařilo lstí zajmout velitele lichnické posádky, hrad však nedobyli. Po roce 1648, kdy Ferdinand III. vydal nařízení zbořit hrady, které by mohl využít nepřítel, Ferdinand Robmháp uposlechl a nechal na Lichnici zbořit opevnění. Tehdy asi bylo zničeno i to co zbylo po požáru v roce 1610. Úpadek hradu pokračoval, na Lichnici zbyly jen tři obyvatelné místnosti. Po Ropbmhápech získali panství Ceratto-Millesímové, ale ani oni se o hrad nestarali. V 18. a 19. století se hrad stal zdrojem levného stavebního materiálu a až ve 20. století se přistoupilo k záchraně historické památky. V blízkosti hradu Lichnice se také nachází dnes již bezmála 700 let starý dub, který by neměl být opomíjen při návštěvě tohoto místa. Tento strom byl natočen i v cyklu ČT Paměť stromů v devátém díle nazvaném „Stromy u hradů a zámků.

Pověst O původu jména Lichnice
Lidoslav, mocný a zámožný Ronovec, vystavěl si hrad uprostřed rozsáhlých lesů, které byly tehdy plny zvěře. Častokráte sem zavítal na lov sám český kníže, když dlel návštěvou na Horách Kutných. Bylo to jednou na podzim, kdy oživly lesy loveckým ruchem. Honci prolézali husté porosty, nadháněli zvěř knížeti, který uměl mistrně stříleti kuší. Z houštiny se na něho vyřítil divoký kanec, vyplašený hlukem z brlohu. Kníže se chopil oštěpu a skolil jej pevnou, jistou ranou. Rozvášněn lovem, hnal se kníže dále a dále, až se vzdálil od svého průvodu a zbloudil v lesích. Spoléhaje na to, že ho cesta sama vyvede z lesa, jel stále kupředu. Tu se vak počalo rychle stmívati, a než se kníže nadál, obklopila ho tma, takže nemohl s koněm dále. Sesedl s něho, dral se sám vpřed houštinami, hledal východ z lesní temnoty. Pojednou vidí, že se před ním zvedá tmavá, strmá skála. Na jejím temeni spatřil temný obrys hradu, v jeho oknech světlo. Zaradoval se, že se dostal k lidskému příbytku, sáhl po loveckém rohu, zatroubil. „Kdo jsi a čeho si přeješ?“ zavolala stráž na hlásné věži. „Zbloudil jsem na lovu. Potřebuji přístřeší, neboť se za noci nevyznám v kraji,“ odpověděl tázaný. „Nuže, jsi-li dobrý, pojď dále do hradu!“ zavolala na něho stráž. Nežli ho však vpustila do brány, přesvědčila se, zdali je sám, neskrývá-li se snad v jeho žádosti nějaká zrada. Lidoslav, uslyšev o pozdní návštěvě cizincově, vyšel mu vstříc. Když padla na hostovy tváře záře pochodně, poznal hned, že je to sám kníže. I uvítal ho radostně, uvedl ho do hodovní síně a kázal ho co nejlépe pohostiti. Příštího dne si kníže prohlédl hrad, vyslovil se s obdivem o jeho poloze a kráse, a provázen panem Lidoslavem nastoupil cestu do Kutné Hory, kde zatím jeho družina tonula v úzkostech o jeho život. Nežli vjeli do lesů, obrátil se kníže ještě jednou k hradu na skále, ozářenému ranním sluncem, a pravil panu Lidoslavovi: „Včera mi zasvitlo světlo v oknech tvého hradu jako jitřní hvězda s oblohy. Proto ať od nynějška slove tvůj hrad Světlice a ty sám rytíř Světlický!“

Pověst Dívčí kámen
Malí, bosí pasáčkové a pasačky z osady Podhradí, tísnící se k stráni pod Lichnicí, přibíhají vstříc návštěvníkům hradu a tak, jak to odposlouchali starým pamětníkům anebo slyšeli ve škole, odříkávají historii lichnického hradu. Nezapomenou ukázati místo, kde dal přísný pan Trčka z Lípy zazdíti svou choť Kateřinu z Kosti za to, že se mu stala nevěrnou, a ukáží i sklepení, v němž byla vězněna krásná majitelka nedalekého hradu Ohebu, která odmítla ruku pána z Lichtenburka. A pak vedou cizince ke skále nad Lovětínskou roklí a vypravují přesvědčivým, dětským způsobem příběh o zlé Miladě. Lovětínská rokle zeje pod hradem jako hluboká propast. Jako jehly čnějí proti nám vrcholky smrků, jako sloup z ní vystupuje skála nazvaná „Dívčí kámen“ na paměť Milady, dcery rytíře z Lichtenburka. Pán na Lichnici si z duše přál míti syna, který by se stal dědicem jeho hradu a proslavil jeho rod udatností. Marná však byla jeho touha. Měl pouze jedinou dceru, která se jmenovala Milada. Počal ji vychovávati jako hocha a tak se z dívky stala po čase mužatka. Uměla vládnouti mečem i kopím, stříleti kuší a jezditi na koni jako každý rytířský synek. Její rámě zesílilo tak, že dovedla zkrotiti i splašeného koně. Otci se líbila její srdnatost a statečnost, přitom však zapomínal, že jí srdce tvrdne, že se stává krutou a bezcitnou. Jednou za bouřlivé noci vracel se rytíř z Čáslavě domů. Šťastně vyjel v nečase na návrší, leč úderem hromu se mu splašil kůň a uháněl zběsile směrem k Lovětínské rokli. Rytíř se marně pokoušel jej ovládnouti. Ve chvíli se octl nad srázem – skok – a rytíř s koněm zřítili se do hlubiny. Osiřelá Milada se stala paní hradu. Přicházeli k ní ženichové, kteří by se byli rádi stali pány na krásné, pevné Lichnici. Milada, jako by se chtěla mstíti za otcovu smrt, vymyslila si krutou podmínku, která její nápadníky vedla v záhubu. Dala rozhlásiti, že podá svou ruku jen tomu rytíři, který vyjede v plné zbroji na skálu nad Lovětínskou roklí a tam se s koněm třikrát obrátí. Sama si dala zbudovati opodál skály palác, aby mohla odtud přihlížeti příšernému divadlu. Přijížděli rytíři z blízka i z dáli, obhlédli si místo, kde se mělo rozhodnouti o jejich osudu, a vjeli odvážně po úzkém, krkolomném hřebeni na okrouhlý, zaoblený vrcholek zrádné skály. Byla to skála z křemene, takže ani nejostřejší podkovy se do ní nezaryly. Jestliže se již cestou kůň s rytířem nezřítil do závratné hloubky, stalo se tak v okamžiku, kdy se octl na vrcholu skály. Milada je bezcitně posílala na smrt a často, když se rytíř s výkřikem řítil do hlubiny, zahrál jí kolem úst posupný úsměv. O mrtvé se nijak nestarala, nechávajíc jejich těla na pospas šelmám a dravým ptákům. Z rytířů, kteří dopadli na dno rokliny, zůstal na živu pouze mladý rytíř Jetřich. Kovář Horyna, který měl kovárnu v rokli u rybníka, přišel náhodou v místa, kde ležel mladý rytíř v bezvědomí, s porouchanými údy. Došel pro matku a dceru, odnesli raněného do kovárny, ujali se ho a ošetřili. Kovářova matka se dobře vyznala v ranhojičství, i podařilo se jí zachrániti Jetřicha před hrozící mu smrtí. Zpráva o zlé Miladě se roznesla široko daleko po kraji a s ní se rozšířila i pověst, že v kameni, s něhož se zřítilo tolik odvážlivců, vězí cosi tajemného, že Milada čaruje a tak odpravuje všechny nápadníky. Od té doby se rytíři Lichnici vyhýbali, neboť nechtěli obětovati své životy pro potěšení kruté Milady. Teprve po delším čase objevil se před hradní branou mladý, sličný rytíř s kuší a toulcem ostrých šípů. Milada ho kázala vpustiti do hradu a pohlédla tázavě na jeho štít, na němž chyběl erb. „Kdo jsi, jaké jest tvé jméno?“ zeptala se. „Kdo jsem, dovíš se až zítra, obstojím-li v těžké zkoušce, kterou jsi určila svým nápadníkům. Neobstojím-li, pak na jméně mrtvého nezáleží,“ řekl rytíř a odsedlav svého koně, uhostil se bezstarostně v hradu, hrál na loutnu a zpíval veselé písně. Milada se nemohla dočkati rána. Tentokráte – po prvé – hnul se v ní cit, když pomyslila, že krásný, veselý mladík bude zakrátko odpočívati mez kostmi svých předchůdců. Než, bylo již pozdě odvolati krutou podmínku. Jakmile se slunce vzneslo nad obzor, počal se rytíř chystati k dobrodružné jízdě. Očistil si a osedlal koně, prohlédl mu podkovy a cosi do nich vložil, pak si zavěsil přes rámě kuši a k pásu toulec se šípy. Vyšvihl se v sedlo, vesele výskl a vyjel ven z brány. Služebnictvo spěchalo na hradby, s nichž mohlo sledovati smělou jízdu. Milada se odebrala do paláce nad roklinou, aby ještě naposledy shlédla rytíře, který rozechvěl její srdce. Jako by byl se svým koněm skut, rozjel se rytíř po skalisku, a octnuv se na hladkém temeni skalního sloupu, počal se s koněm otáčeti: jednou, dvakrát, třikráte…Zavýskl, zamával čapkou a vyjel po skále proti oknu paláce, z něhož na něho pohlížela Milada, v tvářích smrtelně zbledlá, oči majíc jako v horečce vytřeštěné…Na hradbách ozval se radostný jásot a křik, nádvořím zazněla veselá fanfára trubačova a hlaholila ozvěnou v lesích a skalách. Rytíř stanul pod oknem, zvolal na Miladu: „Vykonal jsem to, co se nezdařilo mým předchůdcům a nemohlo se podařit, protože jsi na ně přichystala zlou léčku. Dala jsi kámen schválně vyhladit a poslala jsi bezcitně na smrt tolik mladých, nadějných životů…Démanty, které jsem vsadil svému koni do podkov, překonaly tvé zlé nástrahy. Budiž pro svou krutost navždy zatracena, mou rukou nechť jsou pomstěny všechny nebohé oběti tvé zloby!“ Vytrhl z toulce šíp, napjal kuši, a nežli se Milada vzpamatovala z leknutí, projel jí srdcem ostrý šíp. Když se sloužící shrnuli k paláci, byla jejich paní mrtvá. Rytíř i s koněm zmizeli v lese, jako by se byla pod nimi země slehla.

Hrad tvoří nepřehlédnutelnou dominantu Železných hor. Byl vybudován ve 2. polovině 13. století Smilem z Lichtenberka. Měl trojúhelníkový půdorys a věž o průměru 12 metrů. K zániku hradu přispělo rozhodnutí krále Ferdinanda III. v roce 1648, který nařídil pobořit hradby. V následujících letech byl hrad zdrojem kamene na výstavbu domů. Do současné doby se zachoval zbytek válcové věže, segmenty zdiva, sklepy, příkop a val. Patrné jsou i zbytky husitského opevnění u hradu. V letní sezoně si můžete prohlédnout expozici malého hradního muzea. Každý první únorový víkend, se zde koná zimní táboření, kdy návštěvníci stráví noc ve stanech nebo pod širým nebem.

Vstupné Dospělí: 20 Kč, Zlevněné: 10 Kč (r.2015)

var locs = [ ['Lichnice',49.8791861,15.5862656,1,'http://www.katalpa.cz/atlas/detail/hrady/']]; 749.879186115.5862656



Comments