Krakovec


Hrad vystavěn kolem roku 1383. V 16. století byl renesančně upraven a ještě počátkem 2. poloviny 17. století dále opravován. Po požáru v roce 1783 byl definitivně opuštěn a postupně se měnil ve zříceninu. Název Krakovec je zdrobnělina jména Krakov. Říkalo se tak zalesněnému a neobydlenému údolí pod vsí Krakovem, k níž náleželo. Proto se Jan Falcký, v l. 1363–1376 majitel vsi a tvrze v Krakově, také podepisoval z Krakovce. O vsi Krakovci není až do r. 1381 žádná zmínka. Pravděpodobně vznikla až se stavbou hradu, když se pod ním vytvořilo podhradí. V únoru r. 1381 se stal majitelem vsi Krakova a údolí Krakovce zeman Jíra z Roztok, který měl pod Křivoklátem v Roztokách rodový dvorec, na němž hospodařil už jeho otec Petr. Ves a tvrz Krakov s Krakovcem obdržel od krále Václava IV. jako manství za služby prokázané jeho otci Karlu IV. Jíra se stal také služebníkem a oblíbencem Václavovým a v krátké době dosáhl význačného postavení na králově dvoře. Byl nejen jeho rádcem, ale snad i členem královské rady. Od r. 1380 byl purkrabím na Křivoklátě a současně nejvyšším lovčím, r. 1382 pak vedoucím královské stavební hutě a r. 1384 královským podkomořím. R. 1386 byl povýšen za zásluhy do rytířského stavu a král mu potvrdil rodový znak (na bílém štítě černou vránu a na přílbě hermelín). Téhož roku povolil jemu i jeho potomkům lovit v královských lesích a těžit dříví. V l. 1393 až 1400 zastával úřad nejvyššího hofmistra královny Žofie a od r. 1399 byl purkrabím na Karlštejně. Současně ho král osvobodil od berní a byl vyňat z pravomocí všech soudů. Jako královský lovčí a později i vedoucí stavební hutě dovedl si Jíra vyhledat místo pro stavbu hradu, když už tvrz v Krakově nevyhovovala jeho společenskému postavení. Chtěl si jej postavit poblíž svého rodiště i královského Křivoklátu, a tak si vybral údolí Krakovec, nedaleko dosavadního sídla, kde brzy vyrostl mohutný kamenný hrad. Nejpříhodnějším místem k jeho stavbě byl nevysoký skalnatý ostroh v zalesněném údolí, obtékaný potoky Krakovským a Šípským. Ostroh, situovaný od severu k jihu, kam se zužoval a vytvářel špici prudce spadající do soutoků obou potoků, měl podobu trojúhelníka. Stačilo pouze na severní straně překopat ostroh a vytvořit tak umělý příkop, aby byl hrad úplně oddělen. Příznivá poloha místa umožnila vytvořit harmonický a kompaktní hradní objekt, půdorysu nepravidelného obdélníka, s prostorným nádvořím, vyřešeným podle všech požadavků tehdejšího stavitelského umění. Hrad měl sloužit jako pohodlné a klidné sídlo. Je pozoruhodné, že celý hradní areál byl vybudován za poměrně krátkou dobu necelých tří roků: v únoru 1381 se stal Jíra majitelem tvrze a vsi Krakovce a už 16. října 1383 byla vysvěcena hradní kaple.Přístup do hradu byl pouze od severu ze širokého svahu, který spadal do Krakovce od Krakova a po němž vedla také příjezdová cesta do předhradí. Odtud se po padacím mostě vjíždělo přes prokopaný příkop čtyřbokou věží s hlavní bránou do hradu. Vedle ní byla branka pro pěší. Věž byla kryta sedlovou střechou. Za ní bylo nádvoří se studnou, v němž stála stranou půlválcová vysoká věž. Mezi touto věží a palácem byla ještě jedna branka, kterou se procházelo na druhé velké nádvoří s vlastním hradním palácem. Druhé nádvoří bylo obestavěno ze všech tří stran jednotraktovou stavbou o dvou patrech s dřevěnými pavlačemi na kamenných krakorcích, které byly vysunuty nad nádvořím. Z nádvoří se vystupovalo po dřevěných schodech na pavlače a z nich se vcházelo do jednotlivých místností. Obě patra byla také již od sklepa spojena uvnitř budovy točitými schody ve zdi. Celý hrad byl postaven z kamene s tesanými kvádry v rozích. Sklepní a přizemní místnosti v západním a jižním křídle paláce měly vesměs křížovou klenbu s podvlečenými kamennými žebry, vybíhajícími z rohových konzol. Místnosti v patrech měly stropy trámové. Okna byla profilovaná, různých tvarů a velikostí. V přízemních místnostech byla jen malá okénka v tesaných ostěních. Palác měl celkem 26 obytných místností a 8 místností bylo ve sklepě. Nejlépe bylo vybaveno první patro s velkým sálem a rohovou kaplí v jihovýchodním nároží paláce. Loď kaple měla půdorys nepravidelného kosočtverce, její strop byl zaklenut křížovými žebry do dvou pravidelných pravoúhlých polí. Ve východní stěně kaple byl velký čtyřboký arkýř nesený zvláštním úzkým hranolovitým pilířem z tesaných kamenů a s rozšířenou hlavicí. Pilíř byl přistavěn ke zdi paláce již od země a tvořil s arkýřem jeden celek. Arkýř měl čtyři malovaná nebo barevná okna a sloužil za presbytář. Na stěně kaple bylo devět fresek ze života Panny Marie, znatelných ještě r. 1851. Podle zjištění Karla Wiesenfelda pocházely z druhé poloviny 14. století. Kapli vysvětil 16. října 1383 litomyšlský biskup Jan III., zvaný Soběslávek, Panně Marii a sv. Kateřině. Byla to nejhonosnější místnost hradu a její arkýř vytvářel i zvenčí ozdobnou část hradu.V únoru 1410 prodal Jíra z Roztok hrad Krakovec, dvůr s tvrzí v Krakově, dalších 12 vesnic v okolí Jindřichovi Leflovi z Lažan za 2500 kop. Lefl pocházel z rytířské rodiny ze Seidlitzu ve Slezsku, později povýšené do panského stavu. Jeho potomky byli Bechyňové z Lažan. Snad se stal i Jírovým nástupcem na královském dvoře, neboť byl rovněž Václavovým důvěrníkem a komořím. Jindřich Lefl z Lažan náležel mezi přívržence reformního hnutí a poskytl po 15. červenci 1414 útulek na hradě Krakovci mistru Janu Husovi, když už nemohl déle pobývat na Kozím hrádku. Hus zde vyčkával na další vývoj sporu o jeho osobu a učení. Na Krakovci se vlastně odehrála předehra kostnické tragédie. Tady také vznikly Husovy obrany a obranné listy (Obrana neboli Knížky proti knězi kuchmistrovi, Listy veřejné a tři obhajovací řeči, Řeč o míru, O postačitelnosti Kristova zákona a Výklad a pojednání o víře). Odtud posílal listy svým přátelům a věrným Pražanům a 10. října zde také napsal poslední vůli, adresovanou svému žáku Martínkovi z Volyně. Dne 11. října 1414 odjel Hus z Krakovce do Kostnice, aby obhájil své názory před církevním koncilem. Jindřich Lefl se po Husově smrti od reformního hnutí distancoval a po vypuknutí revoluce stál na straně katolického panstva. Padl v bitvě pod Vyšehradem 1. listopadu 1420. Za Lefla vznikl pod hradem hospodářský dvůr. Po Leflovi zůstali dva synové: Hynek (Hyncík) držel Krakovec a Jan, zvaný Bechyňka, byl majitelem Bechyně. R. 1425 již seděl na Krakovci Ondřej Špalek ze Slatiny, purkrabí na hradě Libštejně. Když zemřel Hynek Lefl, uplatňoval nároky na hrad Krakovec Jan Lefl Bechyňka, z čehož vznikl spor, neboť Ondřej Špalek pronajal zatím krakovecké panství bratrům Hrdoňovi, Václavu Gutovi a Janovi z Dubjan. Spor rozřešil soud ve prospěch Jana Lefla Bechyňky, jenž pak r. 1437 prodal Krakovec Janu Blehovi z Těšnice za 2500 kop grošů. Bleh byl r. 1424 táborským hejtmanem a r. 1426 byl zvolen spolu s Prokopem Holým hejtmanem táborského vojska. R. 1445 se stal majitelem Krakovce Albrecht z Kolovrat na Bezděkově, který se tu usadil a založil rodovou větev Krakovských z Kolovrat. Hrad byl v té době v dobrém stavu, neboť jeho poškození ve válkách husitských bylo vyspraveno cihlami. Když se stal v l. 1474–1477 poručníkem nezletilého Albrechtova vnuka Jindřicha Krakovského Čeněk Berka z Dubé, nebyl hrad udržován a chátral. Proto jej musel Jindřich r. 1479 opravit a napravit i další škody, které Berka napáchal. Jindřich se oženil r. 1487 s Kateřinou z Vartemberka a přikupováním okolních vsí rozšířil panství, které bylo r. 1497 propuštěno z manství a prohlášeno za dědičný majetek. Jindřich Krakovský z Kolovrat byl v l. 1501–1510 sudím královského dvora. Za něho byl postaven pod hradem pivovar. Zemřel r. 1530 a panství zanechal synům Albrechtovi, Janovi a Hynkovi, kteří se o ně rozdělili. V r. 1548 prodal Jan z Kolovrat hrad Krakovec s poplužním dvorem, pět vsí, dvůr a tvrz Dubjany a pustý dvůr v Hlincích Janu staršímu Lobkovicovi na Zbiroze za 3850 kop grošů. V r. 1550 převzali krakovecké panství jeho syn Jan mladší s manželkou Annou z Roupova, kteří je však postupně rozprodávali. V r. 1565 prodali Janu Újezdeckému z Červeného Újezda za 2000 kop grošů i hrad Krakovec s příslušenstvím. Za Lobkoviců byl hrad Krakovec v l. 1548–1565 opravován a dostal i některé renesanční části, například nové renesanční nástřešní štíty u obytných křídel hradu. Jan Újezdecký žil na Modřejovicích, kde si postavil tvrz, a s Modřejovicemi sloučil i celé krakovecké panství. Samotný hrad prodal r. 1570 Kryštofu Jindřichu Krakovskému na Všesulově za 1050 kop grošů. Při hradu zůstaly jen krčma, lázeň, pivovar se sladovnou, mlýn, cihelna, 3 chalupy, 3 potůčky a lesy kolem Zhoře a Rousínova. R. 1588 musel však zadlužený Kryštof Jindřich prodat Krakovec císařskému radovi Radslavovi ze Vchynic na Teplici za 1250 kop grošů. Radslav připojil ke Krakovci Zhoř s Rousínovem a Skupou a hned r. 1589 prodal celé krakovecké panství za 16 500 kop grošů svému strýci Jaroslavu ze Vchynic na Drástech, místokomorníku Českého království. Po Jaroslavově smrti v r. 1614 ujal se panství jeho synovec Radslav, jemuž byl strýc dlužen, ale brzy se vyrovnal s jeho syny Adamem a Jiřím, kteří se o majetek rozdělili. Krakovec s vesnicemi Rousínovem a Zavidovem převzal Jiří. R. 1620 vyplenila hrad Krakovec bavorská armáda, táhnoucí od Plzně přes Čistou do Rakovníka, a okolní vsí vypálila. Pro účast na odboji proti králi Ferdinandovi II. byl Jiří Vchynský r. 1623 odsouzen k ztrátě veškerého majetku, ale z milosti mu byla polovina vrácena. Hrad Krakovec, zvaný Červený zámek, byl „pustý, vytlučený a na samém oboření". Poplužní dvůr i ves, až na několik chalup pod hradem, pivovar se sladovnou a ovčín byly zničeny. Zkázu dokončili v l. 1631 a 1634 Sasové. Jiří Vchynský zemřel r. 1637 a jeho potomci prodali zadlužené a většinou pusté krakovecké panství r. 1646 Františku Matyáši Karlu Šternberkovi na Libochovicích a Zelené Hoře. Krakovec tehdy náležel k Petrovicům. Po Šternberkově smrti prodala vdova Lidmila Benigna, rozená Kavková z Říčan, r. 1651 petrovických statek s Krakovcem Karlu Heřmanovi Kocovi z Dobrše za 38 500 zlatých. Poněvadž hrad Krakovec byl tehdy ještě neobyvatelný, hospodářští úředníci bydleli v Petrovicích. V r. 1660 koupil petrovický statek a pustý hrad Krakovec s příslušenstvím Ota Jiří Helversen z Helvershaimu, který zahájil generální opravu hradu či Červeného zámku nebo též Červeného hrádku, jak se po nich Helversen někdy psal. Nejdříve byly opraveny krovy, střechy dostaly červené tašky (podle nich dostal Krakovec své jméno Červený zámek nebo hrádek), a pak byly upraveny interiéry, což trvalo do r. 1720, kdy byl zase připraven k obývání. (Název Červený zámek se přenesl i na ves a užívalo se ho až do r. 1920, kdy na žádost obce byl zrušen a ves opět pojmenována Krakovec.) Helversonové drželi Krakovec až do r. 1715, kdy ho pro dluhy museli prodat Karlu Josefu Hildeprantovi z Ottenhausenu na Zhoři za 42 000 zlatých. Jeho syn přikoupil Slabce, kam ze Zhoře přesídlil a přenesl sem také správu panství, třebaže hrad Krakovec byl již opraven a obyvatelný. Slabecký zámek byl však pohodlnější. Za Karla Josefa Hildepranta v létě 1783 zapálil hrad blesk a objekt vyhořel tak, že z něho zůstaly jen holé zdi. Mohutný hrad Krakovec se změnil ve zříceninu a zásobárnu kamene pro okolní stavby, poněvadž majitel neměl o něj zájem. Počátkem 19. století spadla také renesanční stříška se zvoničkou ze vstupní brány, zmizela vrata i most. V r. 1847 koupil slabecké panství s Krakovcem Hugo Nostic z Rieneka na Hřebečníkách a od něho je získal r. 1866 kníže Alex Croy Düllmen s manželkou Františkou Salm-Salmovou. Jeho nástupce princ Max Croy Düllmen daroval r. 1915 zříceninu hradu rakovnické odbočce Klubu českých turistů. Tehdy se začalo jednat alespoň o záchranu zříceniny, která se stala národním památníkem a místem každoroční pouti celého kraje u příležitosti výročí zdejšího pobytu mistra Jana Husa. Zdi Krakovce byly zpevněny a celá zřícenina je dodnes uchovávaná v přístupném stavu.

Pověst Mistr Jan Hus se loučí s vlastí
Hradu Krakovci bylo souzeno, aby se stal posledním útočištěm mistra Jana Husa, když byl prohlášen za kacíře a vypuzen z Prahy. Z Táborska, z Ústí Sezimova po smrti svého příznivce Jana z Ústí přijel na Krakovec, přijav pozvání pana Lefla z Lažan. S těžkým srdcem loučili se s ním jeho přátelé, leč Hus rád zavítal do nového kraje, aby i tady rozšířil svoje myšlenky a zanítil v českých srdcích plamen nadšení pro obrodu náboženského života a zvroucnění víry. Svou činnost kazatelskou zahájil v zámecké kapli, čině tu výklady evangelia, avšak brzy, zrovna tak jako na Kozím hrádku u Tábora, počal kázati po široširém kraji. Vyhledával shromáždění lidu, kázal na návsi a pod lipami, o poutích, svatbách a posvícení – a všude hrnuli se k němu vděční posluchači, jak o tom svědčí slova kronikářova: „Kudyž se kolivěk obrátil, tam za ním lidé v zástupech šli a jeli a na vozech se všech stran k němu se vezli.“ Měl-li sám Kristus nepřátele – našli se i tací, kteří mu do tváří plili – měl je i věrný sluha boží, mistr Jan. Kterýsi kněz, který přijal pohodlný úřad kuchmistra, rozšířil o něm pomluvy, že byl z Ústí Sezimova vypuzen. Hus ve zdech Krakovce psal pádnou odpověď knězi „kuchmistrovi“ i všem těm, kdož pro dobré bydlo a světské panování všelikých výnosných úřadů si hledí, místo co by o věci duchovní, o spásu svých duší a všeho lidu měli pečovati. Spor Husův s papežem a církví v té době vrcholil a spěl k svému truchlivému zakončení. Byly činěny přípravy k sněmu kostnickému a tu Hus byl vyzván císařem Zikmundem, aby se dostavil před sněm a hájil tu svou při. Hus neodmítl, žádal jen na císaři průvodní list, glejt, kterým by mu byla zabezpečena svobodná cesta do Kostnice a nazpátek. Šlo mu o to, aby mohl předstoupiti před sněm a tu své učení, o jehož správnosti byl skálopevně přesvědčen, svobodně mohl hájiti. Věděl, že nebude lehké brániti se proti nařčení četných nepřátel z kacířství a bludů, a proto se důkladně připravoval k obraně. Pan Lefl z Lažan byl mu dobrým přítelem a hostitelem, avšak přece, když dlel o samotě ve své komnatě, nejednou byl na mysli sklíčen. Byl si jist, že pravda a právo jsou na jeho straně, avšak proti němu stály církevní a světská moc, obě kruté a nelítostné, trestající bezohledně každého, kdo se opovážil činiti si právo říditi se vlastním rozumem. A tu v předtuše, že jsou to poslední dnové, jež prožívá v milované vlasti, píše Hus svou závěť a posílá Pražanům písemné rozloučení. Dojemné je čísti, co po sobě zanechává mistr Jan, kterého nepřátelé jeho neštítili se vinit z obročnictví: „Mistře Martine (Martin byl jeho žákem a chráněncem), bratře nejdražší v Kristu! Hleď, abys byl vzdělavatelem stánku duchovního, jsa nakloněn k chudým a ponížený, a abys neprojídal statků v hodech…Suknici šedivou kdybys chtěl nechati si pro sebe na památku. Ale ty se štítíš, myslím, šedivé barvy. Tedy dáš ji tomu, komu se ti lépe bude zdáti…“ S Pražany pak se loučí: „Věrní a milí přátelé! Víte, že jsem s vámi po dlouhý čas věrně pracoval, káže vám slovo boží bez kacířství a bez bludů, a mým přáním bylo, jest a bude až do mé smrti vaše spasení… Modlete se, ať mi Bůh dá vytrvalost a aby ochránil mě bez poskvrny. A jestliže k jeho chvále a k vašemu prospěchu moje smrt má býti, nechť mi ji dopřeje bez strachu podstoupiti. Je-li však život můj k našemu lepšímu, nechť mě vám opět navrátí, abychom ještě spolu v zákoně jeho se poučili a budoucím bratřím po sobě dobrý příklad zůstavili. Možná, že se již v Praze před smrtí neuzříme. Jestliže mě Bůh vám navrátí, tím veseleji se shledáme. Bůh milosrdný rač vás ve všem dobrém zachovati, abyste ve svornosti plnili vůli jeho!“ Napsav tyto listy, z nichž dopis mistru Martinovi měl býti otevřen teprve po smrti Husově, přichystal se na cestu. Dne 11. října 1414 za pláče lidu opouštěl Krakovec a nastoupil cestu do Kostnice v průvodu o více nežli 30 koních a dvou vozech. Doprovázeli ho Jan z Chlumu, Václav z Dubé, Jindřich Lacembok, bakalář Petr z Mladenovic, který si o cestě činil pečlivé záznamy, a ještě několik věrných přátel. Smutně jel průvod, neboť, ačkoliv dosáhl Hus od arcibiskupa prohlášení, že ho z kacířství neviní, přece tížily přátele Husovy obavy o život milovaného mistra. A jako by za všechny věrné Čechy mluvil, pronesl jeho přítel krejčí Ondřej Polák pohnutým hlasem slova rozloučení: „Bůh buď s tebou! Zdá se mi, že se nevrátíš.“ Zmizela zraku Husovu kotlina s potoky a hradem na ostrohu, vzdalovaly se osady s lidem dychtícím po jeho slovech. Krakovec zůstal pouhou vzpomínkou na věrná, přátelská srdce. V dáli za obzorem čekala chladná a zrádná cizina, v níž byl veliký syn národa pokořen hrubým násilím a spálen v prach a popel.

var locs = [ ['Krakovec',50.0170914,13.6393117,1,'http://katalpa.cz/atlas/detail/hrady/']]; 750.017091413.6393117



Comments