Košumberk

Košumberk


Zřícenina gotického hradu z počátku 14. stol. (se zachovanou částí renesančně přestavěného paláce). Rozšířen za vlády Diviše Slavaty z Chlumu v roce 1544. Po požáru v roce 1573 renesančně upraven. V 17. stol. poničen nájezdy Švédů. Později však zpustl, protože po převodu do vlastnictví jezuitů se přestal udržovat.
Košumberk se poprvé připomíná v r. 1318, kdy byl jeho majitelem Ojíř z Košumberka. Ojíř byl snad i zakladatelem hradu. V této době měl hrad pouze palác, který stál na nejvyšším a nejméně přístupném místě hradního návrší. Jeho zdi vynikaly značnou silou. Opevnění hradu se skládalo v této době jen z hradby, zesílené několika baštami, která ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníka obepínala palác s věží. K opevnění patřila též dosud zachovalá čtverhranná věž zesilující jižní nároží hradeb. Hradba stála ve svahu hradního návrší, mnohem níž než palác. Vzhledem k strmosti hradního návrší nedoplňovaly již opevnění příkopy a valy. Pouze na jihovýchodní straně, kde se hradní návrší svažovalo mírně, byl vybudován dnes již téměř neznatelný příkop. Z jihovýchodní strany byl přístup do hradu původní jen prostou gotickou bránou umístěnou v hradbě. Vzhledem k velkému výškovému rozdílu mezi prostranstvím uzavřeným hradbami a palácem, býval původní přístup do paláce po mostě z dřevěné věže, dnes zaniklé, která stála v blízkosti vstupní brány a měla schodiště, vyrovnávající rozdíl mezi prostranstvím za bránou a palácem. V případě nebezpečí mohly být tyto stavby odstraněny a palác se stal nepřístupným. Z nejstarší stavební fáze hradu se dosud zachovaly některé základové a obvodové zdi paláce a část hradeb. Po Ojířově smrti se zmocnil hradu Košumberka násilím Bohunek z Popovce a vyhnal odtud vdovu se sirotky. Na příkaz krále Jana Lucemburského však musel hrad vrátit. Časově jsou tyto události omezenv lety 1318–1346. V souvislosti s nimi se poprvé výslovně připomíná hrad. Jak se potom Košumberk znovu dostal do rukou rodu z Popovce, není známo. V r. 1372 prodal Diviš z Popovce košumberské panství, zahrnující hrad Košumberk, městečko Luži a několik vesnic bratřím Divišovi, Ješkovi, Mstislavovi a Slavatovi z Chlumu. Páni z Chlumu učinili z Košumberka jedno z předních rodových sídel, podle něhož se začali i psát „z Košumberka". V l. 1382–1393 byl jediným pánem Košumberka nejstarší ze zmíněných bratří Diviš. Po jeho smrti spravoval panství v l. 1397–1405 Divišův strýc Jindřich Lacembok z Chlumu, používající někdy též predikátu z Košumberka. V r. 1406 se ujal Košumberka Jan z Chlumu, snad syn Ješkův. V r. 1417 při dělení rozsáhlých panství pánů z Chlumu převzali košumberské panství, k němuž tehdy patřil hrad Košumberk, 1 městečko a 17 vsí, Janovi bratři Vilém a Diviš z Chlumu. Diviš připojil v r. 1415 svou pečeť ke stižnému listu do Kostnice. Vilém z Chlumu zemřel v r. 1434 a polovinu košumberského panství zdědili jeho synové Slavata a Jan. Později se jediným majitelem této části panství stal Jan, neboť Slavata si ponechal rodové majetky na Čáslavsku. Po Divišově smrti v r. 1454 nejsou osudy druhé části košumberského panství známy. Na počátku 16. století náležela tato část jeho vnuku Slavatovi, který blíže neznámým způsobem získal i část náležející potomkům Vilémovým. Za těchto majitelů si hrad Košumberk v podstatě udržoval svou původní gotickou podobu. Došlo jen k některým menším úpravám opevnění. Hradby byly zesíleny dalšími baštami a vstupní brána byla zpevněna vybudováním zvláštního pětiúhelníkového předbraní. To bylo na dvou stranách sevřeno budovou, která soudě podle pozdně gotických okenních ostění vznikla někdy na konci 15. století. V přízemí východního křídla této budovy byla umístěna hradní brána s průjezdem. Do stavebního vývoje Košumberka nejvýznačněji zasáhl Slavatův syn Diviš Slavata z Chlumu, který převzal košumberské panství v r. 1540. Diviš, který patřil k nejvýznačnějším příslušníkům svého rodu, poprvé použil jméno Slavata jako rodového příjmem. V r. 1547 se Diviš aktivně zúčastnil protihabsburského odboje, všestranně podporoval na svých panstvích jednotu bratrskou. Jako trest za účast na odboji mu bylo v r. 1547 košumberské panství, k němuž, kromě hradu patřila 2 městečka a 22 vsí, změněno v manství. Později mu císař Maxmilián II. odpustil, manství bylo zrušeno a Diviš opět vstoupil do politického života. Po několik let byl i hejtmanem Chrudimského kraje a zasedal na zemském soudu. Na počátku Divišovy vlády na Košumberku v r. 1544 byla ukončena, jak o tom svědči letopočet nad branou, již dříve zahájená výstavba předbraní a přilehlé budovy. Z doby dokončováni výstavby předbraní pochází kromě brány s letopočtem i klíčová střílna umístěná v jejím sousedství. Diviš záhy začal uvažovat o přestavbě celého hradu Košumberka v reprezentační renesanční rodové sídlo. O tomto úmyslu se poprvé zmiňuje v r. 1560 a jako vzor pro přestavbu Košumberka uvádí úpravu jiného slavatovského sídla, Jindřichova Hradce. K realizaci svého plánu však přistoupil až v r. 1573. V tomto roce hrad Košumberk vyhořel od úderu blesku a oprava hradu se současně stala i východiskem jeho přestavby. Renesančně byl především přestavěn původní gotický hradní palác. Při přestavbě došlo k menším úpravám interiérů; v exteriéru dostala budova novou renesanční fasádu a byla zakončena ozdobnými renesančními štíty. Z této přestavby paláce pochází část omítky zachovaná na jeho troskách. Současně byla k severní straně původního paláce přistavěna nová renesanční dvoukřídlá budova, přičemž jako základové zdi k této stavbě byly použity staré vnější hradby a nová budova zaujala místo parkánu rozkládajícího se mezi palácem a hradbou. Budova byla jednopatrová, okna byla ozdobena renesančními kamennými ostěními a strany obrácené do nádvoří měly v přizemí i v prvním patře lodžie. Lodžie byly neseny štíhlými oblými sloupy, z nichž jeden byl nalezen ve zříceninách této částí Košumberka a vztyčen v místech bývalé lodžie. Z prvního patra nové budovy byl prolomen vchod od původního paláce, neboť dřívější přístup po dřevěných konstrukcích se v této době stal již zbytečným. Interiéry původního paláce i nové přístavby tak vzájemně splynuly. Renesanční přístavba byla ozdobena fasádou s psaničkovými sgrafity. Pod novou budovou byly zřízeny rozsáhlé sklepy. Na východní straně byla stavba doplněna štíhlou věží s hodinami. Z renesanční přístavby Diviše Slavaty stojí jen vnější zdi, strany s lodžiemi obrácené do nádvoří z velké částí zmizely. Za Divišovy vlády došlo k značnému rozšířeni košumberského panství připojením okolních zemanských statků. Správou tohoto rozsáhlého panství byl pověřen zvláštní úředník – hejtman, který většinou pocházel z řad nižší šlechty. Sídlem správy panstvi se stala v této době zmíněná pozdně gotická budova umístěná u vchodu do hradu. Za Diviše byla na Košumberku zřízena českobratrská škola, kterou později navštěvovaly i takové osobnosti jako Vilém Slavata z Chlubu a Albrecht z Valdštejna. Na hradě byl uložen i českobratrský archív. Diviš Slavata z Chlumu zemřel v r. 1575 a rodová panství zdědili synové Adam, Jindřich, Michal, Albrecht a Zachariáš. Ti se v r. 1577 o zděděné statky rozdělili, přičemž Košumberk připadl Jindřichu Slavatovi. Na hradě měla vyhrazen byt i vdova po Divišovi Alžběta z Hradce. Po Jindřichově smrti v r. 1599 zdědil košumberské panství jeho syn Diviš Lacembok Slavata. Tito majitelé dokončili renesanční úpravy Košumberka zahájené Divišem, především interiéry přistavěné části a psáníčková sgrafita. Za Diviše Lacemboka na počátku 17. století došlo k renesanční přestavbě pozdně gotické budovy v předbraní. O stavební činnosti Diviše Lacemboka svědčí jeho erb spojený s erbem jeho manželky Veroniky, rozené ze Žerotína, umístěný nad vchodem do této budovy, který je současně hlavním vchodem do hradního areálu. Z úprav pochází i renesanční štít a zbytky sgrafitové omítky. Současně s renesanční přestavbou budovy předbraní byla k jejímu jihozápadnímu nároží přistavěna s využitím jižní hradby hradu a částí hradeb předbraní nová architektonicky nevýrazná budova sloužící jako strážnice. Ta nahrazovala některé prostory ve vstupní budově, využité pro hospodářskou správu panství. Diviš Lacembok byl horlivým stoupencem jednoty bratrské a aktivním účastníkem stavovského povstání v letech 1618–1620. Proto v r. 1623, těsně po jeho smrti, byla konfiskována polovina jeho majetku. Ke košumberskému panství tehdy náležel hrad Kosumfaerk, 1 městečko a 13 vsí. Zkonfiskované panství koupil Divišův synovec Vilém Slavata z Chlumu, jeden z českých místodržících doby předbělohorské a představitel katolicky prohabsbursky orientované šlechty, který sice v mládí navštěvoval na hradě bratrskou školu, ale později se stal konvertitou. V r. 1634 postoupil Vilém Slavata Košumberk synovi Diviše Lacemboka Jindřichu Vilému Slavatovi, který přestoupil ke katolictví. Za jeho vlády došlo k značnému úpadku panství, který byl způsoben nájezdy Švédů a drancováním císařského vojska. Jindřich Vilém jen stěží odstraňoval škody způsobené vojáky a prostředky na údržbu rodového sídla mu již nezbývaly. Jedinou stavbou, o niž se v této době hrad rozšířil, byla malá kaple. Jindřich Vilém zemřel v r. 1654 a košumberské panství zdědila jeho dvouletá dcera z druhého manželství Johanka Barbora. Ta rok nato zemřela a panství zdědila její matka Marie Maxmiliána, která se r. 1656 podruhé provdala, a to za Františka Kryštofa Hýzrleho z Chodů. Po smrti svého druhého manžela a syna Ferdinanda Marie Maxmiliána zcela propadla vlivu hradeckých jezuitů a ti dosáhli toho, že v r. 1684, když jí zemřela i jediná dcera Františka Terezie, odkázala celé košumberské panství jezuitské koleji v Hradci Králové. K panství tehdy patřil hrad, 1 městečko a 6 vsí. Jezuitská vláda se pro hrad Košumberk stala osudnou. Noví majitelé neměli o jeho údržbu zájem, neboť sídlili v rezidenci, kterou pro ně Marie Maxmiliána vybudovala na nedalekém Chlumku. Zpočátku na hradě bydleli řemeslníci pracující na stavbě poutního chrámu na Chlumku, později sloužil jen jako skladiště a sýpka. V r. 1769 byla již horní patra hradu označována jako neobyvatelná. Jezuité udržovali pouze vstupní budovu hradu, v níž bydleli úředníci a kde byly kanceláře správy panství. Jezuitské koleji v Hradci Králové náležel hrad až do zrušení řádu. Po r. 1773 spravoval košumberské panství náboženský fond a v r. 1807 je v dražbě koupil Belgičan Leopold de Laing. Zkáza hradu pokračovala i za tohoto majitele, který rovněž sídlil v bývalé jezuitské rezidenci na Chlumku. K opravě hradu nedošlo ani po r. 1826, kdy panství koupil Karel Matyáš Thurn-Taxis. Tehdy byla správa košumberského panství přemístěna do Chroustovic a vstupní budova do hradu, v niž bývaly hospodářské úřady umístěny, byla ponechána svému osudu. Thurn-Taxisům náležel Košumberk až do r. 1922. Zájem o zpustlý hrad Košumberk se obnovil v r. 1868, kdy zde byl na 5. červenec připravován velký tábor východočeského lidu. Tábor byl však zakázán, takže se uskutečnilo jen vystoupeni pěveckých souboru, které mělo lež charakter manifestace. Další tábor lidu se konal na hradě v r. 1900. Z popudu učitele a konzervátora V. V. Jeníčka vzniklo v Luži Družstvo pro záchranu Košumberka, které v r. 1922 v rámci první pozemkové reformy získalo hrad do své správy. V l. 1922–1924 byly provedeny na hradě rozsáhlé opravy. Interiéry vstupní budovy, která se nejlépe zachovala, byly upraveny jako hradní muzeum. Pro muzejní účely – sbírku zvonů – byla upravena jedna místnost v přízemí zřícenin renesančního paláce. V původní podobě se v interiéru vstupní budovy zachovalo pouze točité schodiště. Majetkem družstva zůstal hrad až do r. 1950. Potom přešel do vlastnictví československého státu. Od r. 1961 byl ve správě ONV Chrudim. Konzervační a zabezpečovací práce probíhaly na bradě do konce 70. let a byly zaměřeny hlavně na opravu zbytků renesančního paláce. Zříceniny hradu stoji ní návrši jižně od městečka Luže. Hradní návrší na jižní a západní straně strmě spadá do údolí říčky Novohradky, na ostatních stranách je svah návrší mírný. Na nejvyšším místě, na rulové skále jsou zříceniny gotického věžovitého paláce, jehož zdi dosahuji síly až 3,8 m. Severovýchodně od něho ve svahu hradního návrší stojí dosud z velké části zachované obvodové zdi renesančního paláce z konce 16. století. Jejich část byla při konzervaci nově doplněna. Nejzachovalejším objektem na hradě je dvoukřídlá jednopatrová budova se vstupní branou v jihovýchodní části hradního areálu. Na západní, severní a jižní straně jsou zachovány zbytky hradeb s hranolovou věží krytou stanovou střechou a dvěma okrouhlými baštami. Přikop, který chráníval přístup k hradní bráně, je patrný již jen v podobě nevelké terénní vlny na jihovýchodní straně hradního návrší.

Pověst Tři zlaté pruty
Kníže český Vladislav vytrhl proti uherskému králi Štěpánovi, který ohrožoval Moravu. České vojsko vpadlo do Uher a zatlačilo Maďary do roviny. Uherský král Štěpán přišel k Vladislavovi a začal s ním vyjednávati o mír. České vojsko, unavené dlouhými pochody a stálými šarvátkami, si postavilo stany a uložilo se k odpočinku. Netušilo, že má býti obětí zrady, že se Uhři chystají porušiti příměří. Sotvaže Češi odložili zbraně a uložili se k spánku, ozval se v uherském ležení pronikavý výkřik. Bylo to smluvené znamení, že je vše připraveno k útoku. Král Štěpán vyskočil na koně, a aniž se rozloučil s Vladislavem, ujížděl směrem k Budínu. Jeho vojsko udeřilo na tábor Čechů. Vladislav spěchal k svému vojsku, které ztratilo neočekávaným přepadením hlavu a dávalo se na zmatený útěk. Tu vyskočil ze stanu jeden z českých vojáků, postavil se proti prchajícím a vzkřikl na ně hromovým hlasem:“Ani krok zpátky! Nedejme se, bijme Uhry!“ Tasil meč, vskočil do zástupu nepřátel a sekal a přetínal je v půli tak strašlivě, že padali jako klasy pod srpem, až se v jejich krvi brodil. Když to spatřili druzí, chápali se zbraní a po příkladu statečného druha pustili se s novou chutí v boj. Nepřátelé byli porubáni. Čechové vpadli do jejich tábora a zmocnili se hojné kořisti. Po boji se kníže tázal, kdo byl onen muž, který dal druhým příklad svou statečností a má zásluhu, že se vítězství přiklonilo na stranu Čechů. „Je to Jiří Doupovec, mlynář ze žateckého kraje,“ odpověděli knížeti a na jeho rozkaz šli pro hrdinu. Doupovec navlékl rychle čistou suknici přes tu, již si zkrvavil v seči, a zbledlý únavou i ztrátou krve spěchal před knížete. Kníže mu podal pravici. Doupovec, nežli jí přijal, otřel o suknici svoji ruku, na níž mu zbyly z prstů jen tři zkrvavené pahýly. Na suknici se objevily tři krvavé pruhy. „Přijmi vřelý dík, můj hrdino,“ oslovil ho kníže. „Za to, že sis tak statečně vedl a ochránil nás hanby i veliké škody, povyšuji tě do stavu rytířského.“ Vytáhl meč, poklepl jím Doupovcovi třikráte na rameno, řka: „Zdráv buď, Doupovče, rytíři bez bázně a hany!“ Pak svěřil Doupovcovi, zakladateli rodu Slavatů, správcovství města Žatce a celého okolního kraje a na radu svého bratra Soběslava mu určil za erb tři zlaté pruhy v modrém poli jako upomínku na tři krvavé pruhy na suknici.

Pověst Kacafírek
V době, kdy sídlil na Košumberku pan Slavata, žil v Chrudimi veselý človíček drobné postavy, věčně usměvavý, jemuž nepřestalo nikdy hráti v očích šibalství. Bratřil se s každým, tykal si s měšťany i urozenými pány, patřil všem, všude byl rád viděn, neboť v těch časech byla nouze o šprým větší nežli o sůl. Můžeme říci, že byl rodným bratrem našeho Kašpárka, jenže byl z masa a kostí a neříkali mu Kašpárek, nýbrž Kacafírek. Pan Slavata, který přicházel často do Chrudimě, seznámil se s Kacafírkem a velmi rád s ním žertoval. Byl sám povahy veselé, rád kolem sebe viděl usměvavé, bezstarostné tváře. Jednou pozval Kacafírka k sobě na zámek. „Navštiv mě, Kacafírku, na Košumberku! Dostaneš pití, kolik vypiješ, a jídla, kolik sníš. Musíš však dát pozor na zámecké psy, s těmi nejsou, milý brachu, žádné žerty!“ „Hm,“ ohrnul Kacafírek ret, „pro strach ze psů mám já uděláno… Zamlaskám na ně, plácnu si na koleno – a psi budou hned jako beránci.“ „Když myslíš,“ usmál se pan Slavata. „Přijď hned zítra, dám pro tebe všecko připravit, a projdeš-li psům, můžeš u mne zůstat hostem třebas do Havla.“ „Dobrá, platí,“ řekl Kacafírek vesele. „Na shledanou!“ Pan Slavata, vrátiv se na Košumberk, zavolal si vrátného a stráže. „Zítra dejte dobrý pozor u brány! Přijde sem šibal Kacafírek. Vypusťte všechny psy, aby ho řádně uvítali a hned také vyprovodili ven z hradu. Nevíme, co si Kacafírek na ně vymyslí, neboť je to šibal od kosti. Nikoho jiného však v tu dobu nevpouštějte do hradu, aby ho psi nepotrhali!“ „Jak poroučí Vaše Milost,“ řekl vrátný a nemohl ani dospati druhého dne, jak se těšil na nebývalou podívanou. Když se ráno objevila na cestě od Chrudimě drobná postavička Kacafírkova a zpráva o tom se roznesla zámkem, tu kdekdo spěchal k oknům, aby spatřil Kacafírka, až ho psi poženou z brány. Sám pan Slavata byl krajně zvědav, jak chce Kacafírek projíti jeho psům, zlým jako satani. „Hej, otvírej bránu, jde pan Kacafírek,“ zavolal čtverák vesele na vrátného a sňal pytel, který měl přehozen přes rámě. Rozvázal jej a drže jeho hrdlo rukou prošel branou na nádvoří. Vtom ho již zvětřili psi a spustili strašlivý povyk. Zježili hřbety, vycenili zuby a hnali se k bráně. Kacafírek položil rychle pytel na zem, rozevřel jej – z pytle se vyřítil statný kocour. Psi nechali Kacafírka Kacafírkem, pustili se v jedné smečce za kocourem. Vyběhli z brány, vrátný a stráž za nimi, volajíce je zpátky. Kacafírek si založil ruce za záda, zdvihl nosík do výše a vešel pyšně jako páv do nádvoří a ukláněl se milostivě na všechny strany. Před panem Slavatou se zastavil a přál mu dobrého jitra. Pan Slavata se smál, až mu oči slzely. „Nu, vyhrál jsi, Kacafírku, budiž mi srdečně vítán! Od nynějška jsi mým hostem, jak dlouho se ti zlíbí… Bartoni,“ zavolal na sluhu, „starej se o Kacafírka, aby nemohl říci, že košumberský pán nedodržel slova. Dej mu jíst, kolik mu libo, a pít, kolik jen snese!“ Kacafírek byl hned jako na koni. „Pojď, můj milý pane sluho,“ poručil Bartoňovi, „dones mi jídla a pak mě zavedeš do sklepa. Však je známo, že se na Košumberku vaří dobré pivo a že tu není ve sklepech jenom voda, nýbrž i staré, vyleželé víno.“ Bartoňovi nebyl jeho nový pán po chuti, nicméně řídě se rozkazem pana Slavaty přinesl Kacafírkovi pekáč zvěřiny. Potom ho zavedl do sklepa a natočil mu džbán pěnivého piva. Kacafírek vypil pivo, poručil si víno. Sršel veselými nápady, bral si Bartoně za terč svých vtipů. Bartoň se kousal do rtů, přemýšlel, jak by se zbavil nemilého hosta. Připravil si důtky, a jak se Kacafírek sehnul k sudu, aby si načepoval nového vína, počal ho mrskati přes záda. Kacafírek vytrhl ze sudu čep, víno začalo vytékati. Starostlivý Bartoň ucpal rychle otvor palcem a druhou pokračoval ve vyplácení nenasyty. „Však počkej, pane sluho, uvidíme, kdo s koho,“ zazubil se Kacafírek a vytrhl čep z druhého sudu. Bartoň musel ucpati otvor druhým palcem, takže byl nyní polapen jako lišák v pasti. Kacafírek popadl důtky a vyplatil mu neberné, kterými ho předtím Bartoň vyčastoval. Potom si natočil džbán vína a vyšel ze sklepa, nestaraje se dále o Bartoně. Vysvobodil ho druhý sluha, kterého poslal do sklepa pan Slavata, tuše, že Kacafírek provedl s Bartoněm nějakou čertovinu. Kacafírek zůstal pak na Košumberku až do Havla. Prováděl tam dále svoje čtveráctví a bavil pana Slavatu přerozmanitými veselými kousky, o nichž se ještě po staletích v kraji vyprávělo.

Najdete zde dochované rozsáhlé zříceniny s mohutnou čtvercovou věží, zbytky parkánové zdi s válcovými baštami a zříceniny paláce, v jehož sklepení je lapidárium kamenných plastik a architektonických článků. Pod zámkem je menší zděná budova, kde najdete sbírku, která obsahuje dějiny hradu a okolí. Ze zřícenin máte pěkný výhled na široké okolí a město Luže.

var locs = [ ['Košumberk',49.8838700,16.0344394,1,'http://katalpa.cz/atlas/detail/hrady/']]; 749.8838716.0344394



Comments