Kašperk

Kašperk


Hrad vystavěný v letech 1356–1365 na příkaz Karla IV. Sloužil jako ochrana zemské hranice proti Bavorsku. Od roku 1617 se uvádí jako pustý, po třicetileté válce jeho zdi záměrně pobořeny.
R. 1356 dal král Karel IV. příkaz Vítovi zvanému Hedvábný k zahájení příprav na stavbu hradu ve střední části Šumavy. Královo rozhodnutí vycházelo především z potřeby ochránit zemskou hranici proti Bavorsku. Spolupůsobil zde nepochybně také zřetel na zajištění blízkého naleziště zlata, které se rýžovalo ve Vydře u Rejštejna. V této krajině již r. 1337 král Jan Lucemburský vydal svému věřiteli Petru z Rožmberka písemné oprávnění k těžbě drahého kovu. Z hradu bylo také možno dozírat na provoz na staré Vintířově stezce, která vycházela z Pasova, postupovala z bavorského Zwieselu na Hartmanice a dále do Sušice.Význam hradu také vzrostl tím, že se r. 1361 stal sídlem popravy (dohledu na bezpečnost a práva trestat dopadené zločince). Na počest stavebníka dostal hrad jméno Karlsberg – počeštěně Kašperk. Hrad byl vystavěn na ostrohu vrchu Ždánova. Branou ve vnější hradbě na východní straně se vstupovalo do protáhlého předhradí, v jehož čele byl příkop a budova purkrabství napříč ostrohu. Průjezdní druhou branou se odtud vstupovalo do horního hradu s podélným patrovým palácem s věžemičtverhranného půdorysu na obou koncích. Na věžích jsou ochozy spočívající na krakorcích, obě věže měly vysoké stanové střechy vyzděné z cihel. Hrad je pozoruhodný svým půdorysným typem, jehož variantou je rovněž karlovský hrad Radyně. Po dostavění (asi v r. 1365) nebyl hrad jako královský majetek v přímé správě královských úřadů, nýbrž byl stále zastavován. Prvním zástavním držitelem Kašperka byl pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. V r. 1379 zastavil král Václav IV. hrad s příslušenstvím (dva dvory, ves Kavrlík a právo vybírat mýto v pohraniční osadě Cimburku, včetně neomezené těžby dřeva v lesích) lankrabímu Janu z Leuchtenberka. V r. 1402 král potvrdil zástavu Habartovi z Hartenbergu. Od r. 1411, kdy Kašperk získal Petr Zmrzlík ze Svojšína, byli zástavní držitelé hradu a panství převážně z řad domácí šlechty. Zmrzlík a jeho syn Václav stranili táborům až do osudné bitvy u Lipan (1434). V posledních letech držby Kašperka (1450 až 1453) měl Petr Zmrzlík časté pohraniční půtky s bavorskými bojůvkami (rytířem Martinem Sattelbognerem). R. 1454 prodal kašperské panství Zdeňku ze Šternberka. Také on musel po čase (1470) odrážet nepřátelské vpády ozbrojenců pasovského biskupa Oldřicha. R. 1487 prodal Zdeňkův syn Zdislav Kašperk Bohuslavu ze Švamberka. Ten dal přenést oltář z hradní kaple do kostela v Kašperský Horách.
Dosavadní zástavní majitelé Kašperka nevěnovali údržbě hradu náležitou pozornost. Nějaké opravy na hradě se prováděly v r. 1495 za Jindřicha, syna Bohuslava ze Švamberka, a doktora Václava z Velhartic, jemuž pak v r. 1533 jeho nástupce Jiřík Lokšan uhradil prokázané výdaje. Roku 1553 zastavil král Ferdinand I. kašperské panství Ludvíku Tovarovi z Enzesfeldu, jemuž český sněm poskytl úvěr na další opravné práce (1554). Zdá se, že tyto opravy byly dost rozsáhlé, protože ještě Tovarově vdově Zuzaně povolil král, aby si mohl ze zástavy odpočítat vynaložené peníze. Když potom byly městu kašperským Horám pronajaty hrad (1585), čtyři pusté dvory, lesy a mýto, převzal nový uživatel na sebe povinnost pokračovat v nutných opravách hradního objektu. S krátkou přestávkou v l. 1600 až 1605, kdy si Kašperk pronajal celní komisař Mikuláš Černohorský z Hořiměřic, drželo město hrad až do r. 1617. Za městské správy však objekt nebyl již řádně udržován, takže v kupní smlouvě z r. 1617 se uvádí jako pustý. Když po třicetileté válce nařídila vídeňská vláda, aby všechny pevné hrady v Čechách byly zbořeny, aby se eventuálně v příští válce nestaly opěrnými body nepřítele, nebyl tento příkaz na Kašperku proveden. Kašperští získávali ze zříceniny stavební materiál.

Pověst Karel IV. zakládá Kašperk
Šumavské hory, pnoucí se jižně od Sušice, chovaly odedávna ve svých útrobách hojnost ryzího zlata. Když tu zlatokopové našli jednoho dne celý balvan zlata, poslali jej do Prahy císaři Karlu IV., jenž v té době vládl nad Čechami. Císař potěšen tímto darem povýšil osadu zlatokopů na město a sám přijel shlédnouti zlaté hory a zaloviti si v starých, tmavých hvozdech, jimiž byly hory pokryty. Přicházeli k němu horníci a přednášeli svoje žaloby a prosby. Dobře prý by jim bylo pod vládou moudrého, laskavého císaře – otce poddaných – kdyby loupeživé hordy nepřepadávaly bezbranné horníky, kdyby stál v kraji pevný hrad, který by střežil ovoce jejich přičinění. A pak – kde zlato, tam se i ďáble stěhuje a o duši lidskou usiluje. Těžký boj s mocí ďáblů, kteří se prohánějí krajem a maří dílo kovkopů. Zadumal se císař nad žalobami zlatokopů, vsedl na koně a pustil se do hloubi temných hvozdů. Sám a sám jede, stále dál od své družiny, rozložené táborem na pokraji lesa. Chtěl býti sám, chtěl uvážiti, kde by bylo nejlépe zbudovati pevný, mocný hrad k ochraně zlatých hor. Balvany skutálené s temen skal, kmeny smrků vyvrácených vichřicí leží mu v cestě, jako by jich byl sám ďábel v tato místa naválel, aby zabránil vládci země vstup v tajemné lůno hor. Hůře a hůře prodírá se císař kupředu, s koně ssedá, k stromu jej váže. Přelézá přes balvany a dere se drásavými křovinami dále tím směrem, kde stoupá nad lesem k obloze sloup nažloutlého, čpavého dýmu. Císař vyšel z lesa – a jaké překvapení! Uprostřed dolinky, obstoupené lesy, stojí dřevěná chatrč, na paloučku vedle ní se popásá kráva, za chatrčí na pokraji lesa dýmá vysoký milíř. Nad dolinou směrem k jihu se zdvíhá horský hřbet, na něm šumí javorový les a nad něj ještě výše ční skalnaté témě. Tam se císařův zrak pozastavil a na jeho tvářích zahrál spokojený úsměv. Mezitím, co se císař nořil v úvahy, komu by měl svěřiti zbudování hradu na této skále, vyšel z chatrče starý muž osmahlých, hubených tváří. Byl to uhlíř, který se usadil uprostřed lesů a pálil tu uhlí. Uchopil lopatu, zamířil k milíři, aby naň přihodil země. Sotvaže udělal několik kroků, zarazil se, jako by ho cosi polekalo. Odhodil lopatu, popadl poleno s hranice dříví a počal jím divoce mávati, jako by kohosi bil. „Šílenec“ – myslí si císař. Obrátil kroky k chaloupce, zavolal na uhlíře: „Hej, co to tropíš, pošetilý člověče?“ „Och, zlou já mám práci, cizinče!“ odpovídal uhlíř, stíraje pot s horkého čela. Biji se s čertem na život a na smrt. Zasedl si na mne, nebohého strace, usmyslil si, že mě vystrnadí z doliny. Stíhá mě nemocemi, posílá blesky na moji chatu, rozhazuje mi milíře i jinak je ničí. Nyní jsem ho uchopil za jeho ohavný ohon a na místě se s ním vypořádám!“ vzkřikl stařec hněvivě a začal znovu bušiti polenem do neviditelného nepřítele. Vtom se rozlehla hromová rána, oblohu zastřely mraky, den se proměnil v noc. Prudký vítr zavál dolinou, až se stromy rozkývaly jako stébla trav a vzápětí zaduněla země od pádu jejich těžkých těl. Císař vběhl do chatrče, aby v ní přečkal bouři. Venku dále burácí hrom, vichřice vyje jak zbloudilý, hladový pes. Kdosi venku sténá…Naříká si starý uhlíř či snad satan, jehož uhlíř bije? Císař v rozechvění pohlíží ven do tmy a naslouchá řádění rozpoutaných živlů. Pojednou se mu zdá, že se vítr slehá a bouře že slábne. V okénku místo klikatých blesků, sjíždějících k zemi jak ohnivé šípy, se zase objevuje bílé denní světlo. Je po bouři, nastává klidný den, jaký byl předtím. Jen vyvrácené stromy a zurážené větve svědčí, jak kruté byly právě zašlé chvíle. „Kde je stařec?“ ohlíží se císař starostlivě po uhlířovi, vycházeje z chatrče na svěží horský vzduch. – Hle, tu leží na zápraží s obličejem zčernalým a ožehlým bleskem, nehybný, bezvládný, mrtev. V pohnutí postál císař nad jeho mrtvolou. – Proč zase zvítězilo zlo nad dobrem, ďábel nad člověkem? – Z dálky se ozvalo štěkání psů a po chvíli zvuky loveckého rohu. – Hledají mě, jdou po mé stopě – pomyslil si císař. Postál, počkal, až přišla jeho družina k uhlířově chatrči, a pak pověděv jí, čeho byl svědkem, ukázal na temeno hory, pnoucí se nad dolinou. „Tam nechť stojí nový, pevný hrad! Ať střeží klid tohoto kraje proti moci nečistých a chrání zlaté hory! A na památku toho, že jsem šťastně vyvázl na tomto místě z osidel ďábla, ať nese moje jméno!“ Králova vůle se splnila. Stavitel Vít Hedvábný začal tu stavěti roku 1356 pevný hrad a v pěti letech dokončil toto veliké dílo. Leč čert jako by nadále bojoval s hradními pány o svůj bývalý úděl. Na tucty rytířů se tu vystřídalo, Kašperk (Karlsburg – Karlsberg – Kašperk) pustl a stával se děsivým přízrakem, o němž obyvatelstvo horských vsí a samot bájilo, že v něm sídlí čertovská chasa, pročež je lépe vyhnouti se mu na míli cesty. Dnes nezbylo nic z hrůzy Kašperka. U vchodu nás vítá místo strašidelného psa s ohnivýma očima, který prý tu hlídal poklady, jezevčík hradního správce, se zdí se na nás pitvoří leda zkroucený kořen borovice, v podzemí vidíme zasypané sklepní dutiny. A jen mohutné věže a černé, široké zdi nám výmluvně hlásají, že tu kdysi žili rytíři a že Kašperk nebyl hradem z pohádky, nýbrž skutečností.

var locs = [ ['Kašperk',49.1661847,13.5644556,1,'http://www.katalpa.cz/atlas/detail/hrady/']]; 749.166184713.5644556



Comments