Helfenburk

Helfenburk


Zřícenina hradu postaveného v roce 1355 Petrem z Rožmberka na základě povolení Karla IV. V pozdní gotice přestaven na pevnost. V roce 1977 je strážní věž upravena na rozhlednu.
Zřícenina gotického hradu, který byl založen ve 14. století rodem Rožmberků, se nachází na zalesněném vrchu Malošín nedaleko Bavorova.
Hrad měl tři brány, které byly téměř přesně seřazeny postupně za sebou. Hradní palác s dvoupalácovou dispozicí měl vlastní hradby - parkán. Součásti hradu je 18 metrů vysoká Velká věž kruhového tvaru. Na spojení třech hradeb byla postavena menší 15 metrů vysoká věž.
Území přiléhající k hradu bylo součástí majetku, jehož nejstaršími majiteli byli od druhé poloviny 13. století Bavorové ze Strakonic. Získal je Petr z Rožmberka od své sestry Markéty, vdovy po Bavoru III. ze Strakonic, zprvu jako zástavu, r. 1351 na základě královského povolení dědičně. Protože toto nejzápadněji položené panství, poměrně vzdálené od centrálních rožmberských držav, postrádalo vhodné správní a obranné středisko, povolil král Karel IV. r. 1355 na žádost rožmberských bratří Petra, Jošta, Oldřicha a Jana, jako ocenění jejich pomoci při korunovačním tažení do Říma, postavení nového hradu na vrchu Malošíně severozápadně od Bavorova.Stavba hradu pokračovala poměrně rychle. R. 1357 byl jmenován první purkrabí Jaroslav, který patrně dohlížel na práce. R. 1364 se mluví o Helfenburku výslovně jako o hradu, takže lze předpokládat, že v tom roce byla stavba alespoň v hrubých rysech dokončena. Práce ovšem pokračovaly dál. Jejich datování pomáhají upřesnit kamenné alianční znaky Jana z Rožmberka († 1389) a jeho manželky Elišky z Halsu († 1384), zasazené (od r. 1967) v předhradí třetí brány a ve zdi paláce.Politické zápasy, které zachvátily koncem 14. a v 15. století české země, zanechaly své stopy i v dějinách hradu Helfenburka. V období prohlubující se roztržky mezi pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna a králem Václavem IV. poskytl hrad v l. 1384–1397 arcibiskupovi bezpečný útulek před odchodem do Říma. Bylo to v době, kdy k odbojným pánům, kteří nebyli spokojeni s různými opatřeními krále, patřil též Jindřich z Rožmberka. Ozbrojená střetnutí, která časem nabývala charakteru místních válek, sice hrad bezprostředně neohrozila, ale nepřátelské vpády do okolí hradu dokonale zpustošily celé helfenburské panství. O politickém významu hradu svědčí několik jednání o příměří a výměně zajatců, která zde tehdy probíhala. Když Jan z Rožmberka na naléhání papežského legáta Rovarelly přistoupil v r. 1468 k jednotě zelenohorské a okolní města věrná králi Jiřímu zahájila proti Helfenburku drobnou válku, nařídil Rožmberk purkrabímu na hradě, aby opatřil 60 střelců na zesílení hradní posádky.Za takové situace nemohlo být helfenburské panství pro Rožmberky výnosnou državou, a tak v r. 1475 prodali bratři Vok, Jindřich a Petr z Rožmberka hrad Helfenburk s městečkem Bavorovem a přilehlými vesnicemi strakonickému velkopřevoru Janovi ze Švamberka, který jej o tři léta později prodal Václavu Vlčkovi z Čenova.Tento proslulý válečník, vojenský praktik i teoretik (po r. 1490 napsal vojenskou učebnici) byl horlivým stoupencem krále Vladislava II. Jagelonského a vytvořil z Helfenburka vojenskou základnu, z níž podnikal výpady a tažení proti přívržencům uherského krále Matyáše Korvína. Do doby jeho držby (1477 až 1484) je nutno klást významné stavební úpravy hradu. Václav Vlček jako profesionální válečník měl dostatečné znalosti i zájem o to, aby zdokonalil opevnění hradu, ať již vzhledem k nepřátelským vztahům k Rožmberkům nebo vzhledem k poloze Helfenburka na hranicích, kteréžto skutečnosti patřičně využíval k vojenským výpravám do Rakous. Vlčkovi lze tedy připisovat zdokonalení hradního opevnění podle modernějších vojenských zásad. Severní vnější předhradí bylo zesíleno třemi nárožními baštami, které měly sloužit pro postaveni těžkých děl. Na jižní straně v rozšířené části vnějšího valu byl postaven dřevěný srub, k němuž byl přístup z hradu úzkou výpadní brankou v jižní hradební zdi. Nepřátelství, které Václav Vlček z Čenova projevoval otevřeně Rožmberkům, jim nemohlo zůstat lhostejné a tak očividně z jejich popudu a v jejich zájmu koupil v r. 1484 Helfenburk štýrský truksas Jindřich Pryšenek ze Štetenberka se svým bratrem. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že ještě téhož roku si Jindřich vydlužil od Rožmberků kupní cenu (8000 zl.) a dal jim helfenburské panství v zástavu. V r. 1503 vyplatili Rožmberkové panství od Jindřichova syna hraběte Oldřicha z Hardeku a stali se znovu majiteli hradu i panství.Od počátku 16. století význam hradu po stránce vojenské upadal, posádka se zmenšila a purkrabí se postupně stával hospodářským úředníkem. Úpadek pokračoval za posledních Rožmberků, zejména když si Vilém z Rožmberka nechal v 80. letech 16. století nedaleko odtud postavit zámek Kratochvíli a úředníci přesídlili do Netolic. V r. 1593 prodal Petr Vok z Rožmberka hrad Helfenburk již jako pustý s městečkem Ba+vorovem a přilehlými vesnicemi městu Prachaticům. Na hradě občas bydlel hajný a okolní obyvatelstvo rozebíralo postupně ruiny na stavbu svých obydlí.V r. 1622 získali panství s pustým hradem jako pobělohorský konfiskát Eggenberkové a od nich v r. 1719 Schwarzenberkové, kteří je vlastnili do r. 1922.Hrad stojící na ostrohu má zhruba kruhový půdorys a obrací se svou nejširší stranou proti hlavnímu hřebenu pohoří, od něhož je oddělen sedlem. Z této strany byl hrad nejsnáze přístupný, a proto také chráněný složitějším systémem opevnění, dvojitým předhradím. Obvod hradu byl ohraničen zdí a ze tří čtvrtin valem a hlubokým příkopem s výjimkou jihovýchodní strany, kde bylo umělé opevnění nahrazeno příkře spadajícím přirozeným terénem. Jediný vstup do hradu vedl od severního sedla po padacím mostě branou do prvního předhradí. Vnější zeď předhradí byla zesílena na nárožích půlkruhovými baštami. Od druhého předhradí je odděleno zdí s druhou branou a válcovou věží.Vstup do vnitřního hradu vedl třetí branou přes příkop, se dvěma padacími můstky k brance pro pěší, a k hlavnímu vjezdu.Jádrem hradu byl obytný palác, vystavěný na nejvyšší časti ostrohu. Severní stěnou přiléhal k čelní zdi a na zbývajících třech stranách byl chráněn širokým parkánem. Střed paláce zaujímalo takřka čtvercové nádvoří, uzavřené na severu a jihu jednoduchou zdí sahající do výše prvního poschodí a od západu a východu dvěma obytnými křídly o dvou patrech. Zbytky portálů v nádvorních stěnách západního křídla v úrovni obou pater svědčí o tom, že obě obytná křídla byla původně spojena dřevěnými pavlačemi (podobně jako na Kašperku). Krakorce jsou dosud patrny v jižní i severní stěně nádvoří. Později byla tato pavlač nahrazena kamennou přízemní arkádou, jejíž osmiboké kamenné sloupy nesly patrně v úrovni prvního poschodí uzavřenou zděnou chodbu. Na jižní straně byly k hradbě později přistavěny hospodářské budovy. V hradební zdi byla proražena úzká vypadní branka v místech, kde vnější val končil u strmě skalnaté stráně. Z vnější strany byl na rozšířené části valu postaven obranný srub, z něhož jako jediný pozůstatek zbyla prohlubeň v terénu.Po první pozemkové reformě po r. 1928 se stala zřícenina hradu vlastnictvím československého státu, byly podniknuty první akce na záchranu tohoto památkového objektu (r. 1936 zajištěny části zdiva a provedena konzervace zdí), které zabránily další zkáze a zpřístupnily hrad veřejností. V r. 1977 byla strážní věž upravena na rozhlednu. Hrad je ve správě MÚ v Bavorově.

Pověst Kočičí bál
Dudák Jíra z Předslavic, proslavený svým uměním v širém kraji, si jednou přinesl ze vsi Kojčína pod Helfenburkem černé kotě. Měl z něho velikou radost, neboť bylo neobyčejně čilé. Také se mu líbilo, že mu svítí oči ve tmě jak dva žhavé uhlíky. Často si s kocourkem hrával, ba dovolil mu i to, aby si k němu vlezl do postele a hověl si vedle něho na peřině. Zato však hospodyně ho nemohla vystáti a přisuzovala mu všechny nectnosti. Když bylo po žních, držel se dudák málo doma. Začínaly se venkovské muziky, dudák vyhrával lidem do tance. Kdo ho slyšel, neodolal a musil si zakřepčiti, jako by Jírovy dudy čarovaly. Kocourkovi se doma bez dudáka stýskalo. Vyběhl z chalupy, a jak říkala hospodyně – někde po čertech se toulal a domů se vracel hubený a upachtěný, jako by ho někdo honil. Jednou – bylo to již po posvícení – se dudákovi valně nedařilo. Lidé byli syti muziky, šetřili každým grošem. Proto se Jíra rozhodl, že se vrátí domů. Aby si zkrátil cestu, pustil se pěšinou, vedoucí vedle Helfenburka. Byl v neveselé náladě, klopýtal cestou, hromoval na tmu, která mu ztěžovala cestu. Když se octl pod „pustým zámkem“, tu – jako by se ze země vynořil – stál před ním černě oděný chlapík, třímající v ruce rudou svítilnu. „U sta hromů, to mi přicházíte jako na zavolanou!“ zvolal Jíra, když se vzpamatoval z leknutí. „Jdete-li stejnou cestou, nemusím se starat, abych tu někde nezlomil hnáty.“ „Copak vás tak rozladilo, kmotře Jíro?“ zeptal se neznámý chodec pozlobeného dudáka. „Pah, darmo mluvit!“ hartusil Jíra dále. „Už nejsou ty časy, jaké bývaly. Už ani o dudáka lidé nestojí. Brzy půjdu se svým kozlíkem na výminek.“ „No, no – však nebylo ještě nikdy zle, aby zase nebylo lépe,“ konejšil ho průvodce. „Někdo by rád platil, jen kdyby mu chtěl kdo hrát do tance.“ „Kdo například?“ zeptal se Jíra. „Já sám,“ odpověděl cizinec. „Vyděláte si mnoho peněz, půjdete-li se mnou na Helfenburk a tam mně i mým přátelům zadudáte k tanci.“ „To rád půjdu,“ nabídl se Jíra bez rozpaků. „Nuže, ujednáno!“ řekl černý muž. „Pojďme nejkratší cestou vzhůru. Kamarádi tam už na nás čekají. Zahrajte jim pěkně do skoku, nikoho se na nic neptejte, nic neříkejte, do smrti pomlčte o všem, co teď na hradě uvidíte, nechcete-li, aby vás pak potkalo neštěstí!“ Za chvíli stanuli na hradním nádvoří. „Tady se postavte a spusťte!“ poručil mu průvodce, postavil svítilnu na zeď a zmizel jako duch. Jírovi přeběhl po zádech mráz. Opanoval se, nadmul měch, spustil veselou kalamajku. Do nádvoří počali hned skákati se zdí tanečníci a pouštěti se v rej. Jíra hrál a hrál, neodvažoval se pohlédnouti, jací jsou to tanečníci. Domníval se, že jsou to lupiči, kteří ho pozvali, aby jim zahrál k tanci…Tu však, když si dodal odvahy a rozhlédl se po nádvoří, poznal, že hraje k tanci kočičím párům. Úžasem ztrnul, přestal dudati. I přiskakovali hned k němu černí kocouři se zlatými dukáty v drápech a házeli mu je do čepice. Zahrál kalamajku, dostal znovu zaplaceno. Jen jeden z kocourů nechtěl platiti. Postavil se opodál Jíry, díval se na něho zelenýma, svítícíma očima, jako by se mu smál do tváří. „I stafraporte“ – pleskl se Jíra do čela – „ať mě trefí šlak, když tohle není náš Macek!“ „Mňau-„ zamňoukal kocour a skočil mezi svoje rozdováděné druhy. Jíra se zastyděl, že se tak zahodil, že hraje kočičímu národu. Dohrál, popadl čepici s penězi. „Už dál nehraji. Zaplať Pánbůh za peníze!“ řekl na rozloučenou a chtěl odejíti z hradu. V tu chvíli světlo zhaslo, kdosi k němu přiskočil a dal mu ránu, až se zapotácel. Vzpamatoval se, sáhl do čepice, aby si přendal peníze do kapes, ale v čepici bylo jenom samé kamení. Vysypal je na zem, pelášil domů. „Počkej, Macku,“ sliboval v duchu kocourovi, nevěda na kom jiném by si vylil zlost, „za tohle darebačení sklidíš řádnou odplatu.“ Ráno, když se Macek vrátil z toulky, poslal Jíra pro pohodného, aby si odnesl kocoura v pytli a hned ho utratil. Ale Macek, jakmile zhlédl pohodného, vyskočil z chalupy a jako divý se hnal k Helfenburku. Od té doby ho již Jíra nikdy nespatřil. Teprve později napadlo dudáka, že si ho tehdy nepozvali na bál kocouři, nýbrž čerti, kteří na sebe vzali kočičí podobu.

Pověst Skřítek u pokladu
Lidé, kteří přišli na Helfenburk o Květné neděli, kdy se otvírají poklady, viděli tam tančiti po skále modravý plamen. Nedovedli jej však zastaviti a přinutiti, aby jim ukázal místo, kde se poklad skrývá pod zemí. Jindy zase slýchali návštěvníci Helfenburka v rozvalinách hradu tichý pláč, jakoby z podzemí vycházející. Ozývaly se tak poklady, jimž se chtělo vyjíti z podzemí na světlo boží. Jednou zaslechl takovéto tajemné zvuky chalupník Kazda z Javornice. Šel po hlase, až přišel ke skále. Skála se před ním otevřela. Vstoupil do úzké, tmavé chodby, spatřil před sebou rozsáhlou stáj, v ní dvanáct statných, stejných krav. Krávy se po něm otočily a temně zabučely. Chalupníka posedl strach, až se mu čelisti rozklepaly. Obrátil se, utíkal z chodby. Byl svrchovaný čas, neboť sotvaže se octl venku, skála se za ním zasula. Stejně zle pochodil jiný hledač pokladů, soused Barták ze vsi Kojčína. Opatřil si růženec, vyzbrojil se motykou a šel na Velký pátek na Helfenburk zkusiti štěstí. Slýchal, že se ozývají poklady nejčastěji v skále pod vysokou věží. Postál pod skálou, napjal sluch i zrak, aby nepropásl pravou chvíli. Když začal kněz v kostele čísti pašije, ozvalo se pod zemí dunění, cosi tam zasténalo – a ze skály vyskočil modrý plamen. Barták vhodil do plamene růženec, plamen poskočil k trhlině v skále, zastavil se, zaplápolal a vskočil zpátky do skály. „Hej, mám tě!“ zajásal Barták a pustil se hbitě do kopání. Vyvalil několik plochých kamenů a v skále se objevila podzemní sluj, na jejímž konci zářila hromada zlata. Vlezl do sluje a chtěl si nabrati do čepice peněz, tu však před sebou spatřil vousatého, zamračeného skřítka, který na něho hrozil. Barták nečekal, co se bude díti dále. Obrátil se jako na obrtlíku, utíkal cestou necestou z Helfenburka domů, jako by mu za patami hořelo. Touha po pokladu ho od té doby přešla navždycky.

Vstupné Dospělí: 45 Kč, Děti: 35 Kč (r.2015)

var locs = [ ['Helfenburk',49.1359153,14.0066617,1,'http://www.katalpa.cz/atlas/detail/hrady/']]; 749.135915314.0066617



Comments